Capture Of Inokuchi

Dobytí Inokuči (1867) Dobytí Inokuči se odehrálo koncem června roku 1867 během války Bošin. Armáda pro-císařského lénního panství (han) Čóšú při něm obsadila Inokuči, hlavní město provincie Mino, které do té doby držely síly věrné šógunátu z domény Nagaoka. Historické pozadí Na počátku roku 1867 eskalovala válka Bošin v momentě, kdy se předvoj císařského dvora, vojska klanu Čóšú, střetla s předními liniemi Tokugawského šógunátu, reprezentovanými doménou Nagaoka, v bitvě u Okazaki. Ačkoliv se klanu Čóšú podařilo vyrvat provincii Mikawa z rukou Nagaoky, situace na severu v provincii Mino se vyvíjela opačně. Náčelník štábu domény Nagaoka, Takaoka Cunekage, dobyl v dubnu 1867 Inokuči zpět od svého bývalého lenního pána z pro-císařské domény Tottori. V červnu pak Cunekage zahájil ofenzívu směrem na západ proti Tottori, čímž nechtěně nechal Inokuči prakticky bez ochrany. Průběh bitvy Daimjó domény Čóšú, Móri Takatčika, okamžitě vyrazil na sever z provincie Ise (kterou krátce předtím získal zpět od domény Wakajama), aby zabránil Nagaoka v ohrožení spojenců Čóšú. V době, kdy dorazil do provincie Mino, byl již Cunekage se svými hlavními silami pryč. Takatčika se proto soustředil na obsazení Inokuči, čímž odřízl Cunekageho týlové linie. Jeho armáda čítající 1 253 mužů stanula proti posádce o síle 450 mužů pod velením Katóa Fusasakiho. Takatčikovo vojsko město dobulo s minimálními ztrátami – hlášeno bylo pouze osm padlých. Aby si Takatčika zajistil klid na severu a vyhnul se nepokojům ze strany místního obyvatelstva, obnovil nezávislost pro-císařského panství Gudžóhačiman a jmenoval Aojamu Munečiku novým správcem provincie. Analýza strategie a výzbroje Úspěch operace u Inokuči nebyl dán pouze početní převahou, ale také propastným rozdílem v modernizaci armád. Zatímco posádka Inokuči se stále spoléhala na tradiční samurajskou výzbroj a zastaralé muškety s doutnákovým zámkem, jednotky z Čóšú byly již v této fázi války vybaveny moderními evropskými puškami (především značek Enfield a Snider-Enfield). Tato technologická převaha umožnila pro-císařským silám udržovat nepřítele v bezpečné vzdálenosti a rychle zlomit odpor obránců bez nutnosti krvavého boje muže proti muži v ulicích města. Role logistiky a zpravodajských služeb Klíčovým faktorem Takatčikova rychlého postupu byla efektivní síť informátorů z řad místních obchodníků a nespokojených nižších samurajů. Císařské síly měly přesné zprávy o Cunekageho pohybu a věděly, že Inokuči zůstalo zranitelné. Strategické odříznutí týlu Nagaoky v provincii Mino vytvořilo logistické vakuum, které nutilo šógunátní velitele přehodnotit své plány v centrálním Japonsku. Tento tah se ukázal jako mistrovská ukázka "manévrové války", kde k vítězství vedl pohyb a načasování více než hrubá síla. Politické dopady na provincii Mino Restaurace panství Gudžóhačiman pod vedením Aojamy Munečiky byla vypočítavým politickým aktem. Tím, že Takatčika dosadil legitimního vládce oddaného císaři, přenesl zodpovědnost za pacifikaci regionu na místní autoritu. To uvolnilo jeho vlastní prvosledové jednotky pro další tažení na severovýchod. Provincie Mino se tak stala bezpečným nárazníkovým pásmem a důležitým zásobovacím uzlem pro postupující císařskou armádu, která směřovala k rozhodujícím střetům u hradu Aizu. Odkaz bitvy v moderní prefektuře Gifu Ačkoliv je dnes bitva o Inokuči v mezinárodním měřítku méně známá než pozdější obléhání hradu Aizu, v regionálních dějinách prefektury Gifu (dnešní název oblasti) hraje zásadní roli. Představuje moment transformace, kdy se feudální správa začala hroutit a uvolňovat cestu modernímu Japonsku éry Meidži. Místní kroniky dodnes připomínají Takatčikův relativně mírný přístup k civilnímu obyvatelstvu, který výrazně přispěl k tomu, že region přijal novou císařskou vládu bez rozsáhlého partyzánského odporu, jenž sužoval jiné části země.

Další informace: 12. pěší pluk Severní Karolíny, 150. illinoiský pěší pluk.