Hugo Chavez

Hugo Rafael Chávez Frías (28. července 1954 – 5. března 2013) zastával úřad prezidenta Venezuely od 2. února 1999 do 12. dubna 2002 (kdy nastoupil po Rafaelu Calderovi a předcházel Pedrovi Carmonovi) a znovu od 14. dubna 2002 do 5. března 2013 (kdy vystřídal Diosdada Cabella a jehož nástupcem se stal Nicolás Maduro). Chávez se sám označoval za marxistu a byl klíčovým ideologem bolívarismu – latinskoamerického směru kombinujícího levicový nacionalismus se socialismem. Až do své smrti v roce 2013 byl jedním z nejvýraznějších odpůrců amerického imperialismu. Životopis Cesta k moci Hugo Rafael Chávez Frías se narodil v roce 1954 v sabanetské dělnické rodině a zvolil si dráhu profesionálního vojenského důstojníka. Postupně v něm narůstala nespokojenost s venezuelským politickým systémem, postaveném na tzv. paktu Puntofijo, což ho na počátku 80. let vedlo k založení Revolučního bolívarského hnutí 200 (MBR-200). V roce 1992 stanul v čele neúspěšného pokusu o převrat proti prezidentu Carlosi Andrési Pérezovi. Po dvouletém věznění byl omilostněn, založil Hnutí páté republiky a v roce 1998 byl zvolen prezidentem. Prezidentský úřad Chávez obhájil svůj mandát v letech 2000 a 2006 s více než 60 % hlasů. Stál u zrodu „bolívarské revoluce“, která se vyznačovala rozsáhlými sociálními reformami, znárodňováním klíčových průmyslových odvětví (včetně vysoce profitabilního ropného sektoru) a zakládáním demokratických komunálních rad. Skrze tzv. bolívarské mise rozšiřoval dostupnost potravin, bydlení, zdravotní péče a vzdělání. Pokus o státní převrat pod vedením Pedra Carmony v roce 2002 jej sice nakrátko sesadil, ale po dvou dnech se Chávez vrátil k moci. Díky vysokým cenám ropy v polovině nultých let zaznamenala Venezuela mezi roky 2003 a 2007 dočasné zlepšení v oblastech potírání chudoby, gramotnosti a příjmové rovnosti. V roce 2010 však Chávez kvůli prohlubujícímu se nedostatku zboží vyhlásil „ekonomickou válku“. Deficitní výdaje a cenová regulace jeho vlády se ukázaly jako neudržitelné, což vedlo k růstu chudoby, inflace, kriminality a dalšímu nedostatku surovin. V zemi přetrvávala korupce ve státní správě i u policie a vláda čelila kritice za zneužívání zmocňovacích zákonů a propagandy. Chávez, zapřisáhlý nepřítel USA, neoliberalismu a neřízeného kapitalismu, úzce spolupracoval s Kubou, Bolívií, Ekvádorem a Nikaraguou. Zemřel v úřadu roku 2013 ve věku 58 let; jeho nástupcem se stal Nicolás Maduro. Mediální charisma a styl vládnutí Chávez nebyl jen politikem, ale i mistrným komunikátorem, který dokázal fascinovat masy. Jeho pravidelný televizní pořad Aló Presidente (Haló, pane prezidente) se stal symbolem jeho populistického stylu vládnutí. V přímém přenosu zde často hodiny hovořil k národu, zpíval lidové písně, oznamoval nové politické dekrety a neváhal ostře nevybíravými slovy napadat světové lídry, zejména prezidenty Spojených států. Tento přímý kontakt s „ludem“ mu zajistil téměř nábožné uctívání mezi nejchudšími vrstvami obyvatel, zatímco opozice ho obviňovala z budování kultu osobnosti a podkopávání demokratických institucí. Ropa jako geopolitický nástroj Venezuelské nerostné bohatství, konkrétně největší prokázané zásoby ropy na světě, Chávez využíval jako hlavní nástroj své zahraniční politiky. Skrze iniciativy jako Petrocaribe dodával spřáteleným státům v karibské oblasti ropu za velmi výhodných podmínek, čímž si kupoval politický vliv a vytvářel regionální blok nezávislý na Washingtonu. Tato strategie však učinila venezuelskou ekonomiku nebezpečně závislou na kolísajících cenách komodit na světových trzích. Když ceny ropy později začaly klesat, ukázalo se, že masivní sociální výdaje nejsou kryty žádnou udržitelnou průmyslovou základnou. Kontroverze a lidská práva Zatímco Chávezovi příznivci vyzdvihovali jeho úspěchy v boji proti negramotnosti a chudobě, mezinárodní organizace pro lidská práva varovaly před postupnou erozí právního státu. Během jeho éry došlo k výraznému omezení svobody tisku – například odebráním licencí opozičním televizním stanicím – a k ovládnutí soudní moci věrnými stoupenci režimu. Věznění politických oponentů a potlačování protestů se stalo ke konci jeho vlády častějším jevem, což předznamenalo ještě hlubší autoritářský posun země pod vedením jeho nástupce Madura. Odkaz a "Chavismo" po smrti I po své smrti v roce 2013 zůstává Chávez pro Venezuelu polarizující figurou. Pro své stoupence, „Chavisty“, je nesmrtelným hrdinou a „věčným velitelem“ (Comandante Eterno), jehož portréty dodnes zdobí zdi budov po celé zemi. Kritici však jeho éru vnímají jako počátek tragického úpadku Venezuely, který vyústil v jednu z nejhorších humanitárních a migračních krizí v moderních dějinách Latinské Ameriky. Jeho vize „socialismu 21. století“ tak zůstává předmětem vášnivých debat o tom, zda šlo o upřímný pokus o sociální spravedlnost, nebo jen o draze vykoupenou cestu k diktatuře.

Další informace: 104. newyorský pěší pluk, 102. pěší pluk Viatsk.