Gnaeus Marcius Coriolanus

Gnaeus Marcius Coriolanus Gnaeus Marcius Coriolanus (zemřel 488 př. n. l.) byl římský generál, který se v roce 491 př. n. l. nechvalně proslavil zběhnutím ke svým odvěkým nepřátelům, Volskům. Učinil tak poté, co byl vyhnán z Říma pro své neochvějně reakční a antidemokratické postoje. Přídomek Coriolanus získal díky vítězství nad Volsky při obléhání Coriol v roce 493 př. n. l. Coriolanus ostře vystupoval proti ústupkům uděleným plebejům po jejich secesi (odchodu z města) v roce 494 př. n. l. Jeho rozhodný odpor k bezplatnému přídělu obilí hladovějícím rolníkům během hladomoru v roce 491 př. n. l. vedl k tomu, že byl tribunem lidu postaven před soud a vypovězen do vyhnanství. V roce 488 př. n. l. se Coriolanus vrátil k branám Říma v čele volské armády s úmyslem pomstít svou potupu. Jeho rodina ho však přesvědčila, aby mezi Římem a Volsky sjednal mír. Coriolanus tak učinil, což vedlo k jeho zavraždění Volsky za tuto druhou zradu. Životopis Gnaeus Marcius se narodil v Latiu do patricijské rodiny jako syn Veturie a manžel Volumnie. Jako většina tehdejších vlastníků půdy byl zarytým konzervativcem, který se obával nekontrolované vlády lůzy. Během secese plebejů v roce 494 př. n. l. navrhl svému příteli a vyjednavači Agrippu Meneniu Lanatovi, aby vzpurní plebejové byli buď zotročeni, nebo popraveni rozčtvrcením. Krátce nato však Titus Larcius oznámil, že Volskové a jejich vůdce Tullus Aufidius táhnou na Řím. Marcius, který s Aufidiem často bojoval a hluboce ho obdivoval jako protivníka hodného lovu, se nechal přesvědčit, aby se připojil k Postumu Cominiu Auruncovi v boji. Účastnil se obléhání Coriol, během něhož nejenže odrazil výpad Volsků, ale vtrhl přímo do města a zapálil ho. Tím město dobyl a vysloužil si své čestné jméno. Coriolanus, nyní oslavovaný hrdina, byl svou matkou přesvědčen, aby kandidoval na konzula. Zpočátku získal podporu Senátu i prostého lidu, jímž však pohrdal. Tribuni lidu Lucius Sicinius Vellutus a Tiberius Junius Brutus, v obavách z jeho moci, však proti němu vyvolali nepokoje. Když byl v Senátu konfrontován ohledně svých podmínek pro výdej obilí (které podmiňoval zrušením plebejských reforem), Coriolanus vybuchl vztekem. Prohlásil, že plebejové si obilí zdarma nezaslouží, a varoval: „Jak má toto zaslepené množství strávit zdvořilost Senátu? Tím jen ponižujeme své úřady a dáváme lůze pocit, že naše péče je strach.“ Tribuni ho označili za zrádce a nařídili jeho vyhnanství. Coriolanus na to odpověděl legendární větou, že on sám „vykazuje Řím ze své přítomnosti“. Coriolanus se vydal do volského hlavního města Antia (Anzio), kde ho v převlečení za prosebníka přijal volský král a kde přesvědčil Aufidia k porušení příměří s Římem. Společně zahájili úspěšnou invazi, během níž dobyli zpět města jako Satricum či Lavinium. V roce 488 př. n. l. oblehli samotný Řím. Coriolanus nařídil pustošit pozemky plebejů, zatímco patricijské statky nechal ušetřit, aby prohloubil vnitřní rozbroje ve městě. Když selhala diplomatická jednání konzulů, vyslali Římané za Coriolanem jeho matku, manželku a dva syny. Pod vlivem jejich proseb Coriolanus ustoupil a uzavřel mír. Po návratu do Antia byl Volsky obviněn z neloajálnosti a zavražděn dříve, než mohl skončit soudní proces. Historický kontext a konflikt tříd Příběh Coriolana slouží jako zásadní ilustrace raných fází tzv. zápasu řádů (Conflict of the Orders), mocenského boje mezi aristokratickými patriciji a prostými plebeji. V této době se římská republika teprve formovala a absence psaných zákonů umožňovala patricijům udržovat monopol na politickou a náboženskou moc. Coriolanus v tomto konfliktu představuje absolutní extrém – vojenský étos, který neuznává politický kompromis a vidí v demokratizačních prvcích (jako byl úřad tribuna lidu) cestu ke zkáze státu. Jeho postoj k obilí nebyl pouze krutostí, ale politickou strategií. Obilí bylo v té době mocným nástrojem; Coriolanus věřil, že pokud lid získá jídlo bez práce a bez poslušnosti, ztratí elita poslední páku, jak udržet v republice řád. Tento střet mezi „právem na přežití“ a „právem na vládu“ zůstal ústředním motivem římské politiky po další staletí až do pádu republiky. Literární odkaz: Shakespearův tragický hrdina Nejslavnější zpracování tohoto příběhu pochází z pera Williama Shakespeara v jeho tragédii Coriolanus (cca 1608). Shakespeare vykresluje Marcia jako muže, který je příliš upřímný a příliš hrdý na to, aby se stal politikem. Na rozdíl od jiných hrdinů nedokáže Coriolanus předstírat pokoru před lidem, aby získal jejich hlasy. Jeho pád není způsoben jen jeho zradou Říma, ale jeho neschopností přizpůsobit se měnícímu se světu, kde meč už není jedinou autoritou. Hra se často vrací na jeviště v dobách politických nepokojů, protože mistrně zachycuje manipulaci davu tribuny a aroganci mocných. Coriolanova věta „Existuje svět i jinde“ (There is a world elsewhere), pronesená při jeho odchodu do vyhnanství, se stala symbolem pro hrdého jedince, který odmítá přijmout diktát společnosti, i za cenu vlastní záhuby. Psychologický profil a vliv rodiny Jedním z nejvíce fascinujících aspektů legendy je vztah Coriolana s jeho matkou Veturií (u Shakespeara nazývanou Volumnia). Historikové i dramatici ji líčí jako silnou matronu, která svého syna vychovala k vojenské slávě a neústupnosti. Ironií osudu to byla právě tato výchova k oddanosti Římu, která nakonec Coriolana zlomila. Když před ním Veturie poklekla v táboře Volsků, neprosila jen jako matka, ale jako ztělesnění samotného Říma. Coriolanus se ocitl v pasti mezi dvěma zradami: pokud by ušetřil Řím, zradil by Volsky, kteří mu dali útočiště; pokud by Řím zničil, zabil by svou vlastní krev a identitu. Jeho konečné rozhodnutí ušetřit město je vnímáno jako vítězství synovské lásky nad politickou pomstou, což z něj činí jednu z nejlidštějších, byť nejkontroverznějších postav římských dějin.

Další informace: 12th Pennsylvania Regiment, 13th Erivan Grenadier Regiment.