Gianmario Demo

Gianmario Demo byl typickým představitelem italské střední třídy, jehož život v Římě překlenul bouřlivá léta druhé světové války i následnou éru obnovy. Původně patřil k řadovým stoupencům Národní fašistické strany Benita Mussoliniho, ale s pádem režimu a příchodem nové éry se jeho politické preference začaly proměňovat v rytmu doby: v roce 1946 odevzdal svůj hlas Italské liberální straně, v roce 1948 podpořil Křesťanskou demokracii, až nakonec zakotvil u čím dál populárnějšího Italského sociálního hnutí. Demův životní příběh zrcadlí osud celé generace Římanů, kteří museli navigovat mezi troskami rozbombardovaných čtvrtí a prachem drcených ideologií. Zatímco se město vzpamatovávalo z německé okupace a spojeneckého osvobozování, lidé jako Gianmario hledali v politickém chaosu poválečné Itálie stabilitu. Jeho počáteční příklon k liberálům byl spíše touhou po návratu ke starým pořádkům předfašistické éry, která se však v nové realitě studené války zdála být příliš slabou kotvou. Rozhodující rok 1948 a Demoův hlas pro Křesťanskou demokracii (Democrazia Cristiana) nebyl jen politickou volbou, ale aktem existenčního strachu. V atmosféře, kdy Itálie balancovala na hraně mezi Západem a Východem, se pod vlivem Vatikánu a americké pomoci z Marshallova plánu přiklonil k „jistotě“ kříže. Jako úředník střední třídy viděl v křesťanských demokratech hráz proti hrozící vlně komunismu, která tehdy v italských ulicích rezonovala silněji než kdy dříve. Postupem padesátých let se však u Dema, podobně jako u mnoha jiných měšťanů, začala projevovat nostalgie po „pořádku“ a národní hrdosti, kterou mu rozmělněný středový parlamentarismus nedokázal nabídnout. Jeho finální příklon k Italskému sociálnímu hnutí (MSI) nebyl jen návratem ke kořenům, ale reakcí na překotnou modernizaci země. V uličkách Věčného města, kde se mísila vůně benzínu prvních skútrů Vespa s pachem chudinských slumů na periferii, hledal Demo v neofašistické rétorice ztracenou identitu. Gianmario Demo tak zůstává fascinující, byť rozporuplnou studií „obyčejného Itala“. Jeho politická cesta od černých košil přes demokratický střed až k radikální pravici ilustruje, jak hluboké šrámy zanechal pád fašismu v duši italského měšťanstva. Nebyl to jen příběh jednoho muže, ale kronika hledání pevného bodu ve světě, který se měnil příliš rychle na to, aby mu jeho obyvatelé stačili porozumět.

Další informace: 14. pěší pluk Jižní Karolíny, 1216 18th Street NW.