Communist Insurgency In Burma

Komunistické povstání v Barmě: Kronika nekonečného boje Komunistické povstání v Barmě představovalo vleklý ozbrojený konflikt vedený Komunistickou stranou Barmy (tzv. „Bílé vlajky“) a Komunistickou stranou (Barma) (tzv. „Rudé vlajky“) proti demokratickým i vojenským vládám Barmy. Tato éra nepokojů trvala od roku 1948 až do roku 1989, kdy strana rozpustila své ozbrojené křídlo. V červenci 1941 prohlásil uvězněný vůdce Komunistické strany Barmy (CPB) Thakin Soe, že fašismus je „hlavním nepřítelem v nadcházející válce“, a vyzval ke spolupráci s Brity a Sovětským svazem proti Japonsku. Naproti tomu nacionalističtí intelektuálové jako Aung Schan se rozhodli pomoci japonským invazním silám, založili Barmu nezávislou armádu (BIA) a později spravovali loutkový stát pod japonskou taktovkou. Thakin Soe však organizoval ozbrojený odpor proti okupantům a v polovině roku 1944 Aung Schan se svou armádou přeběhl k povstalcům poté, co začal pochybovat o schopnosti Japonska vyhrát válku. Komunisté, armáda a Socialistická strana Barmy vytvořili v srpnu 1944 Antifašistickou ligu svobody lidu (AFPFL). Komunistická vzpoura v Mandalaji 8. března 1945 pak zažehla národní povstání, které vedlo ke kapitulaci japonské císařské armády v červenci téhož roku. AFPFL se stala nejvlivnější stranou poválečné Barmy, ale Thakin Soe byl odhodlán pokračovat v ozbrojeném boji proti Britům i po porážce Japonska. Jeho odpor k revizionismu hlavní linie CPB a k podpoře ústavních metod vedl k odštěpení Komunistické strany Rudého praporu. Ani hlavní CPB se nepodařilo dosáhnout levicové jednoty s Aung Schanem. V březnu 1948 nařídil barmský vůdce U Nu zatčení vedení CPB v reakci na masové shromáždění 75 000 komunistických rolníků v Pyinmaně. V té době však již špičky strany opustily své ústředí, aby zahájily ozbrojenou revoluci. Dne 2. dubna 1948 zahájila CPB svůj ozbrojený odpor a připojila se k Rudým vlajkám Thakina Soea, rakhinským nacionalistům a muslimským rebelům v Arakanu. Brzy se přidala Karena (KNU) a později i národnosti Mon a Pa-O. Tři pluky barmských střelců přešly do ilegality a vytvořily komunistickou Revoluční armádu Barmy. CPB budovala partyzánské základny mezi venkovskými rolníky, zatímco na politické scéně podporovala legální levicové strany. V roce 1956 získala levicová aliance ve volbách 35 % hlasů. Maoističtí rebelové se reorganizovali do mobilních jednotek a lidových milicí. Do roku 1952 ztratila samotná vláda 3 424 mrtvých. V 60. letech, po převratu generála Ne Wina, konflikt nabral na brutalitě. CPB se pod vlivem čínské kulturní revoluce uchýlila k vnitřním čistkám a popravám vlastních kádrů, což stranu oslabilo. Přestože byla CPB v roce 1989 rozprášena vzpourou vlastních řadových vojáků (především etnika Wa), její odkaz žije dál v podobě mocných etnických armád, jako je United Wa State Army, která dodnes kontroluje autonomní území na hranicích s Čínou. Geopolitický kontext a role Číny Vývoj povstání byl zásadním způsobem ovlivněn ideologickým rozkolem mezi Sovětským svazem a Čínou. Zatímco v počátcích se barmský komunismus inspiroval marxismem-leninismem evropského typu, od 60. let se CPB stala v podstatě prodlouženou rukou Pekingu. Čínská lidová republika poskytovala povstalcům nejen ideologické vedení, ale i masivní dodávky zbraní, munice a logistickou podporu prostřednictvím bezpečných základen v příhraničních oblastech provincie Jün-nan. Tento fakt dělal z barmského konfliktu jedno z horkých bojišť studené války v jihovýchodní Asii. Sociální dopady na barmský venkov Strategie CPB se soustředila na tzv. „obklíčení měst venkovem“, což znamenalo, že hlavní tíha bojů i zásobování ležela na bedrech barmských rolníků. V oblastech pod kontrolou komunistů byly zaváděny radikální pozemkové reformy, které sice zpočátku získaly straně popularitu, ale později byly vykoupeny násilnými rekvizicemi rýže a nucenými odvody mladých mužů do „Lidové armády“. Celé generace obyvatel států Šan a Kačin tak vyrostly v izolaci od centrální vlády, v systému, kde jedinou autoritou byla strana a její ozbrojené složky. Vnitřní teror a ideologický rozpad Nejtemnější kapitolou historie CPB byly vnitřní čistky v 60. letech, inspirované čínskou Kulturní revolucí. Pod heslem „očisty od revizionismu“ nechal vůdce Thakin Than Tun popravit zakládající členy strany, intelektuály i studentské vůdce. Tato paranoie a brutalita vedly k postupné erozi morálky a ztrátě důvěry mezi řadovými vojáky, kteří byli převážně příslušníky etnických menšin. Právě tato etnická diskriminace uvnitř „internacionální“ strany nakonec vedla k definitivní vzpouře v roce 1989, kdy vojáci etnika Wa odmítli dále poslouchat barmské komunistické vedení. Dědictví konfliktu: Od ideologie k opiu Pád CPB v roce 1989 neznamenal konec násilí, ale pouze jeho transformaci. Místo komunistické ideologie nastoupil pragmatismus etnického sebeurčení a kontroly nad přírodními zdroji. Mnohé z nástupnických organizací se zapojily do obchodu s drogami v oblasti „Zlatého trojúhelníku“, aby financovaly svůj provoz. Struktury, které CPB vybudovala, se staly základem pro dnešní poloautonomní zóny, které jsou dodnes největší výzvou pro stabilitu a jednotu moderního Myanmaru.

Další informace: 12. massachusettský pluk, 10. virginský pěší pluk.