Chuck Hagel

Charles Timothy „Chuck“ Hagel Charles Timothy „Chuck“ Hagel (narozen 4. října 1946) působil jako ministr obrany Spojených států od 27. února 2013 do 12. února 2015. Ve funkci vystřídal Leona Panettu a jeho nástupcem se stal Ashton Carter. Předtím, v letech 1997 až 2009, zastupoval stát Nebraska jako senátor za Republikánskou stranu, čímž navázal na Jamese Exona a předal žezlo Miku Johannsovi. Životopis Hagel se narodil v roce 1946 v North Platte v Nebrasce jako příslušník silné poválečné generace „baby boomers“. Má německé, polské a irské kořeny. V roce 1967 se dobrovolně přihlásil do americké armády, přestože mu odvodová komise doporučovala nejprve vystudovat vysokou školu. Během války ve Vietnamu sloužil v téže jednotce jako jeho bratr. Za svou službu obdržel dvě Purpurová srdce a řadu dalších vyznamenání. Jako dekorovaný válečný hrdina byl po pomoci v kampani Ronalda Reagana v roce 1980 jmenován zástupcem Roberta P. Nimma, správce Úřadu pro záležitosti veteránů. V roce 1982 však na protest proti Nimmoovým necitlivým výrokům na adresu veteránů rezignoval. Následně se vrhl do podnikání, založil vlastní telekomunikační společnost a stal se multimilionářem. Do politiky se vrátil v roce 1997, kdy byl zvolen senátorem za Nebrasku – jako první republikán na tomto postu po 24 letech. V roce 2013 byl jmenován ministrem obrany v administrativě Baracka Obamy. Jeho nominace vyvolala značné kontroverze, neboť jako republikán v demokratické vládě čelil tlaku z obou stran politického spektra. Hagel musel řešit dramatický vývoj ukrajinské krize; varoval prezidenta Viktora Janukovyče před nasazením armády proti civilistům, což byla praktika, která nakonec vedla k revoluci na Euromajdanu. Později jednal s ruským ministrem obrany Sergejem Šojguem, který ho tehdy ujišťoval, že ruská armáda na Ukrajinu nevstoupí. Během svého funkčního období čelil také vzestupu Islámského státu a krizi v Sýrii spojené s použitím chemických zbraní. Koncem roku 2014 oznámil rezignaci, přičemž jako důvody uvedl pracovní stres a neshody v postupu proti Islámskému státu. Politický solitér a kritika války v Iráku Hagel byl v rámci Republikánské strany vždy vnímán jako nezávislá osobnost, která se nebála jít proti proudu. Ačkoliv původně hlasoval pro autorizaci invaze do Iráku v roce 2002, brzy se stal jedním z nejhlasitějších kritiků způsobu, jakým Bushova administrativa konflikt vedla. Jeho otevřené výhrady k navyšování počtu jednotek (tzv. „surge“) a skepticismu vůči neokonzervativní zahraniční politice mu vynesly respekt u demokratů, ale zároveň hlubokou nedůvěru u mnoha spolustraníků, což později komplikovalo jeho potvrzení do funkce ministra obrany. Průkopník v mobilních technologiích Méně známou, ale klíčovou kapitolou jeho života je jeho působení v soukromém sektoru mezi lety 1982 a 1996. Hagel spoluzaložil společnost Vanguard Cellular, která se stala jedním z průkopníků v tehdy rodícím se odvětví mobilních telefonů. Jeho schopnost vybudovat úspěšné impérium z ničeho mu dodala finanční nezávislost a pověst muže praxe, který rozumí moderním technologiím a logistice. Tento pragmatický přístup si později přenesl i do Pentagonu, kde se snažil o reformu akvizičních procesů. Filozofie „reálné politiky“ a mezinárodní vztahy Ve svém přístupu k mezinárodní politice se Hagel hlásil k realismu po vzoru Dwighta Eisenhowera. Věřil, že Spojené státy by měly svou sílu používat uvážlivě a vždy v úzké spolupráci se spojenci. Často zdůrazňoval, že válka musí být až posledním možným řešením, což bylo ovlivněno jeho osobní zkušeností z vietnamských džunglí. Tato opatrnost byla v Pentagonu někdy vnímána jako váhavost, ale pro Hagela byla otázkou morální odpovědnosti vůči vojákům, které do bojů vysílal. Odkaz a život po odchodu z Pentagonu Po odchodu z úřadu ministra obrany se Hagel neuzavřel do ústraní. Nadále působí v různých expertních skupinách a radách zaměřených na národní bezpečnost a zahraniční vztahy, jako je například Atlantic Council. Často se vyjadřuje k aktuálním hrozbám, včetně kybernetické bezpečnosti a klimatických změn, které považuje za destabilizující faktory globálního řádu. Jeho příběh zůstává příkladem politika, který upřednostňoval integritu a vlastní přesvědčení nad stranickou loajalitou.

Další informace: 140. newyorský dobrovolnický pěchotní pluk, 112. (4. bádenská) pěchota "Princ William".