Bukin Polikarp Vitalievich

Bukin Polikarp Vitalievič Bukin Polikarp Vitalievič (zemřel 3. března 1981) byl vojákem Sovětské armády, který během studené války sloužil v ruinách základny Projektu Nova v masivu hory Jamantau. Zahynul v roce 1981 během tajného úderu americké CIA (operace Black Ops) zaměřeného na tento strategický uzel. Polikarp Vitalievič nebyl jen řadovým pěšákem; patřil k elitní strážní jednotce, jejímž úkolem bylo střežit mrazivá tajemství ukrytá hluboko v uralských skalách. Hora Jamantau, v překladu „Zlá hora“, dostála své pověsti. Bukin zde trávil měsíce v izolaci, obklopen betonem a ozvěnami experimentů, které měly navždy změnit poměr sil mezi Východem a Západem. Jeho deníky, pokud by se kdy našly, by pravděpodobně vyprávěly o paranoie a neustálém strachu z neviditelného nepřítele. Osudného březnového rána roku 1981 se však nepřítel stal velmi skutečným. Pod rouškou sněhové bouře infiltrovala komplex speciální jednotka CIA. Úder byl bleskový a brutální. Bukin se podle fragmentárních hlášení sovětského velení pokusil aktivovat nouzový protokol k destrukci citlivých dat, čímž na sebe upoutal pozornost amerických operativců. V následné přestřelce v sektoru B-4 byl smrtelně zasažen. Smrt Polikarpa Vitalieviče byla sovětskými úřady okamžitě utajena. Rodině bylo sděleno, že zahynul při „nehodě během cvičení“, a jeho jméno bylo vymazáno z většiny oficiálních záznamů o nasazení v uralské oblasti. Tato praxe byla v případě Projektu Nova běžná – kdokoli přišel do styku s Jamantau, přestal pro zbytek světa existovat, ať už byl živý, nebo mrtvý. Dnes zůstává Bukinův příběh mementem stínové války, která se odehrávala mimo zraky veřejnosti. Jeho postava symbolizuje tisíce bezejmenných vojáků, kteří položili životy na oltář vědy a špionáže v nejtemnějších koutech Ruska. I když oficiální historie mlčí, v archivech rozvědek zůstává jeho jméno spojeno s jedním z největších tajemství studené války, které dodnes vyvolává mrazení v zádech.

Další informace: 12th Illinois Volunteer Infantry Regiment, 11. pěší divize Lutsk.

1981BukinPolikarpVitalievichhistorie