Aleksander Kwaśniewski

Aleksander Kwaśniewski (15. listopadu 1954 — ) byl třetím prezidentem Polska v letech 1995 až 2005, předchůdcem Lecha Walesy a nástupcem Lecha Kaczyńského.

Během jeho prezidentství Polsko vstoupilo v roce 1999 do NATO a v roce 2004 do Evropské unie, přičemž za deset let se HDP země zdvojnásobilo.

Životopis

Raná léta a socialistická kariéra (1954–1989)

Kwaśniewski se narodil 15. listopadu 1954 v Białogardu a v letech 1973–1977 studoval dopravní ekonomiku a zahraniční obchod na Univerzitě v Gdaňsku, kterou však nikdy nedokončil. Během studií se začal politicky angažovat a v roce 1977 vstoupil do vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), jejímž členem zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1990.

Jako komunistický studentský vůdce předsedal Kwaśniewski v letech 1976 až 1977 univerzitní radě Socialistického svazu polských studentů a v letech 1977 až 1979 byl místopředsedou svazu Gdaňského vojvodství. V letech 1977 až 1982 byl členem nejvyšších orgánů studentské unie a etabloval se jako vycházející hvězda komunistického mládežnického hnutí.

Po přechodu k žurnalistice a vládní práci působil Kwaśniewski v letech 1981 až 1984 jako šéfredaktor komunistou kontrolovaného studentského týdeníku ITD a v letech 1984 až 1985 jako šéfredaktor komunistického mládežnického deníku Sztandar Młodych. Spoluzaložil první polský časopis o informatice Bajtek.

Vládní ministr a jednání u kulatého stolu (1985–1990)

Kwaśniewského politický vzestup se zrychlil, když byl v letech 1985–1987 jmenován ministrem pro mládež ve vládě Zbigniewa Messnera a poté se stal předsedou Výboru pro mládež a tělesnou kulturu, kde působil do roku 1990. Tyto pozice ho postavily do centra komunistické polské politiky mládeže v období rostoucích sociálních nepokojů.

V říjnu 1988 se stal členem vlády Mieczysława Rakowského jako ministr a předseda vládního sociálně-politického výboru, kde působil do září 1989. Nejvýznamnější však byla jeho účast na historických jednáních u kulatého stolu mezi komunistickou vládou a opozicí Solidarita, kde spolu s Tadeuszem Mazowieckim a Romualdem Sosnowskim spolupředsedal pracovní skupině pro pluralitu odborů. Tato jednání připravila půdu pro pokojný přechod Polska k demokracii.

Po rozpuštění PZPR v roce 1990 se Kwaśniewski stal zakládajícím členem postkomunistické Sociálně demokratické strany Polské republiky (SdRP) a působil jako její první předseda až do svého nástupu do prezidentské funkce v roce 1995. Podílel se také na založení koalice Demokratická levicová aliance (SLD) v roce 1991, čímž se etabloval jako vůdce reformované levice v Polsku.

Parlamentní vedení a ústavní práce (1991–1995)

Kwaśniewski byl v roce 1991 zvolen do Sejmu za Varšavu s nejvyšším počtem hlasů (148 533) a během svého prvního a druhého funkčního období v letech 1991–1995 vedl parlamentní klub Demokratické levicové aliance. Působil ve výboru pro zahraniční věci a od listopadu 1993 do listopadu 1995 předsedal klíčovému ústavnímu výboru Národního shromáždění, což se ukázalo jako zásadní pro jeho pozdější úspěchy v prezidentské funkci.

Během tohoto období se Kwaśniewski také nadále angažoval ve sportovní administrativě a v letech 1988 až 1991 působil jako předseda Polského olympijského výboru. Tato role posílila jeho veřejný profil a prokázala jeho organizační schopnosti i mimo čistou politiku.

Vítězství v prezidentských volbách (1995)

V hořké kampani, která znamenala demokratické zrání Polska, porazil Kwaśniewski v prezidentských volbách v roce 1995 úřadujícího prezidenta Lecha Wałęsę. Ve druhém kole získal 51,7 % hlasů proti Wałęsovým 48,3 %, což představovalo generační a ideologický posun v polské politice.

Vítězství bylo kontroverzní, protože oponenti předložili důkazy, že Kwaśniewski lhal o svém vzdělání v registračních dokumentech. Soudy později tyto nepravdy potvrdily, ale nepotrestaly ho, protože informace vyšly najevo až po volbách. Navzdory této kontroverzi složil Kwaśniewski 23. prosince 1995 prezidentskou přísahu a byl uveden do úřadu vrchního velitele ve Varšavském prvním stíhacím křídle.

První prezidentské období a ústavní úspěchy (1995–2000)

Ve snaze být „prezidentem všech Poláků“ Kwaśniewski po svém zvolení vystoupil ze SLD, čímž vytvořil precedens, který následovali všichni další polští prezidenti. Jeho politický kurz do značné míry navázal na prozápadní orientaci Wałęsy, usiloval o užší vztahy s Evropskou unií a NATO a zároveň pokračoval v přechodu k tržní ekonomice a privatizaci státních podniků.

Největším úspěchem Kwaśniewského v prvním funkčním období bylo vytvoření nové polské ústavy, která nahradila modifikovaný stalinistický dokument, který byl stále v platnosti. Tam, kde Wałęsa neuspěl s ústavní reformou, Kwaśniewski úspěšně prosadil schválení nové ústavy v referendu a 16. července 1997 ji podepsal jako zákon. Tato demokratická ústava zůstává základem polského politického systému.

Během jeho prezidentství také Polsko úspěšně uspělo v žádosti o členství v NATO. Vedl polskou delegaci na summitu v Madridu v roce 1997, kde bylo Polsku, České republice a Maďarsku slíbeno členství, a na summitu ve Washingtonu v roce 1999 podepsal dokumenty ratifikující vstup Polska do NATO během konfliktu v Kosovu.

Mezinárodní vedení a regionální spolupráce (1997–2001)

Kwaśniewski se stal předním zastáncem regionální spolupráce a evropské integrace. Je autorem Riga Initiative z roku 2002, fóra pro středoevropskou spolupráci zaměřeného na další rozšiřování NATO a EU. Hostil regionální summity a důsledně prosazoval politiku otevřených dveří umožňující přijetí dalších členů NATO.

Jeho diplomatické úsilí přesahovalo rámec rozšiřování NATO. Po historicky obtížných polsko-litevských vztazích Kwaśniewski inicioval prezidentský summit ve Vilniusu v roce 1997, který vedl k uzavření smlouvy o přátelství mezi oběma zeměmi. Polsko se následně stalo nejsilnějším zastáncem členství Litvy v NATO a EU a evropské integrace Ukrajiny.

Druhé funkční období a přistoupení k EU (2000–2005)

Kwaśniewskiho popularita mu umožnila vyhrát volby v roce 2000 s 53,9 % hlasů v prvním kole, což bylo poprvé od konce komunismu, kdy byly polské prezidentské volby rozhodnuty bez druhého kola. Jeho volební slogan „Domov pro všechny – Polsko“ odrážel jeho trvalou přitažlivost napříč politickým spektrem.

Vrcholným úspěchem jeho druhého funkčního období bylo přistoupení Polska k Evropské unii 1. května 2004. Kwaśniewski i jeho manželka Jolanta aktivně vedli kampaň za schválení smlouvy o přistoupení k EU v referendu v červnu 2003. Silně podporoval zahrnutí zmínky o křesťanských kořenech Evropy do navrhované evropské ústavy.

Po útocích z 11. září Kwaśniewski postavil Polsko do pozice silného spojence Spojených států ve válce proti terorismu. Polsko vyslalo vojáky do kontroverzní války v Iráku a po svržení Saddáma Husajna převzalo odpovědnost za část iráckého území. Tato podpora americké zahraniční politiky byla v Polsku i v Evropě velmi kontroverzní, ale demonstrovala Kwaśniewského oddanost transatlantické alianci.

Zprostředkování oranžové revoluce (2004)

Nejvýznamnější mezinárodní intervence Kwaśniewského přišla během oranžové revoluce na Ukrajině na konci roku 2004. Díky svým blízkým vztahům s ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou se stal klíčovým zprostředkovatelem v politické krizi. Podle mnoha komentátorů sehrál Kwaśniewski hlavní roli v dosažení mírového řešení konfrontace mezi Viktorem Janukovyčem a Viktorem Juščenko, čímž pomohl nastolit demokratické principy na Ukrajině.

Kontroverzní závěrečné kroky a obvinění (2003–2007)

Kwaśniewského prezidentství skončilo několika kontroverzemi. V prosinci 2005 udělil milost postkomunistickému náměstkovi ministra spravedlnosti Zbigniewu Sobotkovi, který byl odsouzen za vyzrazení státních tajemství zločincům, a změnil jeho trest odnětí svobody na podmíněný. Omilostnil také Petera Vogela, odsouzeného vraha, který se proslavil jako „účetní levice“ za správu švýcarských bankovních účtů polských sociálních demokratů.

Po skončení jeho funkčního období Institut národní paměti v roce 2007 odhalil, že Kwaśniewski byl v letech 1983 až 1989 registrován jako agent tajné policie pod krycím jménem „Alek“. Kwaśniewski tato obvinění popřel ve zvláštním prohlášení vyžadovaném polským zákonem a soud jeho popření potvrdil. V roce 2014 navíc přiznal, že v roce 2003 souhlasil s umístěním tajného vězení CIA v Polsku, i když tvrdil, že činnosti měly být v souladu s polským právem a že s vězni bylo zacházeno jako s válečnými zajatci.

Kariéra po skončení prezidentského mandátu a mezinárodní angažmá (2006–současnost)

Kwaśniewski se i nadále intenzivně angažuje v ukrajinských záležitostech, od roku 2012 vede monitorovací mise Evropského parlamentu týkající se případu Julie Tymošenkové a účastní se jednání o dohodě o přidružení k EU. Po ukrajinské revoluci v roce 2014 se stal členem představenstva plynárenské společnosti Burisma Holdings Limited. Působil také v mezinárodních poradních radách pro Uzbekistán a předsedal Komisi pro drogy ve východní Evropě a střední Asii.

Další informace: 10. pluk donových kozáků generála Lukovina.