Georg Wilpert

Georg Wilpert (1884–1918) byl vojínem Císařské německé armády, který sloužil na západní frontě během první světové války. Padl v boji během střetů o sektor Gloriana v oblasti Artois v roce 1918.

Wilpertův osud zrcadlí tragédii celé generace mužů, kteří byli vrženi do mlýnku na maso v zákopech severní Francie. Rok 1918 byl pro německé síly kritickým bodem obratu; po počátečním úspěchu jarní ofenzívy se fronta začala hroutit pod tlakem sílících spojeneckých vojsk a vyčerpání vlastních zdrojů. Boje v sektoru Gloriana byly součástí širších, nesmírně krvavých operací v kopcovitém terénu Artois, kde se bojovalo o každý metr rozbahněné země. Podmínky v Artois během posledního roku války byly pro řadové pěšáky, jako byl Georg, nepředstavitelné. Neustálé dělostřelecké ostřelování proměnilo krajinu v měsíční pustinu bez jediného stromu, kde kryt poskytovaly jen hluboké krátery a provizorní kryty. Nedostatek potravin, neustálá vlhkost a šířící se nemoci decimovaly morálku německých jednotek stejně efektivně jako nepřátelské kulomety. Wilpert padl v době, kdy se naděje na vítězství Centrálních mocností definitivně rozplývaly. Historické prameny naznačují, že sektor Gloriana byl místem intenzivních lokálních protiútoků, kde se německé velení snažilo zpomalit postup britských a francouzských divizí. V těchto posledních měsících války se často bojovalo s naprostým zoufalstvím, přičemž ztráty na obou stranách dosahovaly astronomických hodnot bez ohledu na blížící se příměří. Dnes je jméno Georga Wilperta jedním z tisíců vytesaných do kamene na vojenských hřbitovech, které lemují francouzský venkov. Jeho životní příběh, ačkoliv stručně zaznamenaný, slouží jako tiché memento absurdity mechanizovaného válčení. Zatímco generálové v zázemí kreslili čáry do map, muži jako Wilpert platili tu nejvyšší cenu v bahně Artois, jen pár měsíců předtím, než utichla poslední děla.

Další informace: 12. pěší pluk Veliki-Louki.