Berardo Bartolomucci

Berardo Bartolomucci (narozen 1875) byl voják italské královské armády (Regio Esercito), který během první světové války sloužil u elitních sborů Bersaglieri. V roce 1918 se zúčastnil osudové druhé bitvy na řece Piavě. Poté, co válečné útrapy přežil, se zapojil do politického života a v generálních volbách v roce 1919 odevzdal svůj hlas koalici liberálů, demokratů a radikálů. Jako příslušník Bersaglieri, proslulých svými klobouky s tetřevím peřím a rychlým přesunem v poklusu, patřil Bartolomucci k pýše italské pěchoty. Druhá bitva na Piavě, známá také jako „bitva slunovratu“, pro něj představovala zlomový bod. Bylo to právě zde, kde italská vojska dokázala zastavit poslední velkou rakousko-uherskou ofenzívu, což de facto zpečetilo osud habsburské monarchie a přineslo Itálii tolik kýžené vítězství, i když vykoupené nesmírnými ztrátami. Návrat do civilního života v roce 1919 však pro veterány, jako byl Berardo, nebyl snadný. Itálie se zmítala v poválečném chaosu, poznamenaném vysokou inflací a sociálními nepokoji, které vešly do dějin jako Biennio Rosso neboli „dvě rudá léta“. Bartolomucci se svou volbou liberálně-demokratického bloku pravděpodobně snažil o stabilitu a kontinuitu v době, kdy se země začala nebezpečně polarizovat mezi radikální levicí a rodícím se fašistickým hnutím Benita Mussoliniho. Tato politická koalice, kterou Berardo podpořil, reprezentovala tradiční italské elity, jež věřily v parlamentní cestu a postupné reformy. Nicméně volby v roce 1919 byly prvními, které se konaly podle systému poměrného zastoupení, což vedlo k roztříštěnosti parlamentu. Přestože Bartolomucci a jemu podobní doufali v klidnou obnovu vlasti, slabost liberálních vlád v kombinaci s pocitem „zrazeného vítězství“ (vittoria mutilata) nakonec vydláždila cestu k autoritářskému režimu. Berardův osud po roce 1919 je odrazem celé jedné generace Italů, kteří prošli peklem zákopové války jen proto, aby se stali svědky postupného rozkladu liberálního státu, za který krváceli. Jeho hlas pro demokratické síly byl projevem naděje, že ideály, s nimiž Itálie do války vstupovala, mohou přežít i v bouřlivém dvacátém století.

Další informace: 14th Georgia Infantry, 105. (6. královský saský) pěší.