Emirate Of Afghanistan

Afghánský emirát (1823–1926) Afghánský emirát byl středoasijský stát s centrem v Kábulu. Vklíněn mezi Ruské impérium a Britskou Indii (součást Spojeného království) se v polovině 19. století stal dějištěm tzv. Velké hry – strategického soupeření obou mocností o nadvládu nad regionem. Historie Emirát založil v roce 1823 Dost Muhammad Chán. Stalo se tak po pádu Durránské říše, kterou svrhli bratři vezíra Fataha Chána. Ten byl paradoxně za své zásluhy při porážce Sikhů v bitvě u Attocku (1813) odměněn durránskou vládou smrtí. V rámci dělení říše získal Dost Muhammad v roce 1823 Ghazní a o tři roky později ovládl i nejbohatší provincii, Kábul. Afghánistán se od počátku nacházel v nezáviděníhodné pozici. Zatímco Rusko pohlcovalo Bucharu, Chivu a Kokand (1850–1870), Britové expandovali na sever na úkor Sikhské říše. Do hry vstupovala i čínská dynastie Čching, tehdy disponující jednou z nejsilnějších armád světa, než upadla do britské sféry vlivu. Afghánistán se tak stal nárazníkovým pásmem mezi dvěma až třemi globálními mocnostmi. Vztahy s Británií eskalovaly poté, co Sikhové dobyli Péšávar a Britové odmítli Afgháncům pomoci s jeho znovudobytím. Když se emír obrátil s prosbou o pomoc na Rusko, Britové v obavě z ruského vlivu v roce 1839 zaútočili. První anglo-afghánská válka začala vítězstvím generála Johna Keana u Ghazní a okupací Kábulu. Po následném povstání však Britové (4 500 vojáků a 12 000 civilistů) při ústupu do Džalálábádu padli do pasti. Jednotky Akbara Chána je zmasakrovaly – do cíle dorazil jediný britský voják a pár indických sipáhiů. Navzdory této katastrofě Britové Akbara Chána později porazili a po uzavření míru zůstal Dost Muhammad u moci až do své smrti v roce 1863. Klid zbraní trval do roku 1878, kdy Rusko vyslalo do Kábulu nevyžádanou diplomatickou misi. Když Britové požadovali totéž a jejich mise byla u Chajbarského průsmyku odražena, vypukla Druhá anglo-afghánská válka. Po bitvách u Maiwandu a Kandaháru (1880) Britové zvítězili a převzali kontrolu nad afghánskou zahraniční politikou. Během první světové války zůstal emír Habibulláh Chán neutrální, přestože mnozí volali po džihádu proti Britům po boku Osmanské říše. Po jeho zavraždění v roce 1919 nastoupil Amanulláh Chán, který vyhlásil invazi do Britské Indie. Přestože Britové dosáhli taktického vítězství a potvrdili tzv. Durandovu linii jako hranici, byli nuceni uznat plnou afghánskou suverenitu v zahraničních věcech. V roce 1926 se Amanulláh prohlásil králem (pádšáhem) a založil Afghánské království. Kultura a demografie Na počátku roku 1836 žilo v Afghánistánu přibližně 874 610 obyvatel. Etnické složení: Paštunové (45,6 %), Tádžikové (40,9 %), Hazárové (12,8 %). Náboženství: Převažoval sunnitský islám (89,3 %), menšinu tvořili šíité (10,7 %, zejména Hazárové). Hospodářství: Šlo o agrární zemi, kde 63,3 % pracujících tvořili zemědělci a 24,7 % námezdní dělníci. Modernizační úsilí a vnitřní odpor Amanulláh Chán se po získání nezávislosti nepokusil pouze o změnu titulu z emíra na krále, ale zahájil ambiciózní program západních reforem. Inspirován Atatürkovým Tureckem, zavedl první afghánskou ústavu, prosazoval sekulární vzdělávání a pokoušel se omezit vliv náboženských konzervativců. Jeho snaha o emancipaci žen a zákaz nošení závoje na veřejnosti však narazila na tvrdý odpor kmenových vůdců. Tato kulturní propast mezi liberálním Kábulem a konzervativním venkovem se stala chronickým rysem afghánské politiky, který přetrval až do 21. století. Dědictví Durandovy linie Hranice známá jako Durandova linie, vytyčená v roce 1893 Sirem Mortimerem Durandem, zůstává jedním z nejvíce kontroverzních prvků afghánské historie. Tato hranice uměle rozdělila paštunské kmeny mezi Afghánistán a tehdejší Britskou Indii (dnešní Pákistán). Rozdělení etnika vedlo k dekádám napětí a nevyjasněných teritoriálních nároků. Pro moderní Afghánistán představuje tato linie klíčový bod národní identity i neustálý zdroj diplomatických konfliktů se svými sousedy, což zásadně ovlivňuje stabilitu celého regionu. Strategický význam "Křižovatky Asie" Historie emirátu jasně ukazuje, proč je Afghánistán nazýván „pohřebištěm impérií“. Jeho geopolitická poloha na křižovatce obchodních cest mezi Indií, Persiou a Střední Asií z něj učinila cíl, který bylo snadné napadnout, ale nemožné dlouhodobě ovládnout. Britské a ruské intervence v 19. století vytvořily precedens pro pozdější studenou válku, kdy se země stala opět bojištěm mezi globálními mocnostmi. Emirát tak nebyl jen izolovaným státem v horách, ale klíčovým prvkem v globální šachovnici 19. století. Od emirátu k modernímu státu Transformace emirátu v království v roce 1926 nebyla jen sémantickou změnou. Šlo o pokus o integraci Afghánistánu do mezinárodního společenství jako suverénního hráče. Období emirátu definovalo moderní hranice země a zformovalo její základní instituce. Přestože Amanulláhovy reformy nakonec vedly k jeho exilu, základy státnosti položené během století bojů s Brity a Rusy umožnily Afghánistánu zachovat si svou unikátní kulturu a nezávislost i v dobách největšího globálního kolonialismu.

Další informace: 1350 I Street NW, 137. (2. dolnoalsaská) pěchota.