Harpocras Son Of Meges

Harpokras, syn Megův: Stín pod Etnou Harpokras, syn Megův (441–399 př. n. l.), byl katanský hoplíta, který na počátku 4. století př. n. l. sloužil ve vojsku sicelského městského státu Agyrion. V roce 399 př. n. l. padl v boji proti invazním syrakuským silám v osudné bitvě u Katane. Život v exilu Harpokrasův osud byl pevně spjat s bouřlivou politikou tehdejší Sicílie. Jako rodák z Catanie (dnešní Katánie) zažil krutost tyrana Dionýsia I. Syrakuského, který město dobyl a jeho obyvatele prodal do otroctví nebo vyhnal. Harpokras našel útočiště v Agyrionu, vnitrozemské pevnosti ovládané sicelským vládcem Agyrisem. Zde se zformovala komunita vyhnanců, kteří čekali na jedinou příležitost: pomstít se Syrakusám a získat zpět své domovy na úpatí Etny. Výzbroj a ideál hoplíty Jako hoplíta musel Harpokras disponovat značným jměním, aby si mohl dovolit svou zbroj (panoplia). Do boje vyrážel s těžkým bronzovým štítem zvaným aspis, zdobeným symbolem svého rodu či rodného města, a dlouhým jasanovým kopím. Jeho postavení v mracích prachu v husté falangě nebylo jen vojenskou povinností, ale vyjádřením občanské cti. V té době se taktika hoplítů na Sicílii začala střetávat s novými vojenskými inovacemi Dionýsia, včetně raných verzí obléhacích strojů a námezdních žoldnéřů. Bitva u Katane (399 př. n. l.) Když se syrakuské loďstvo a pozemní armáda přiblížily ke Katane, Harpokras stál v prvních řadách spojeneckých vojsk. Bitva byla nesmírně krvavá a chaotická. Podle dobových kronikářů se střetly nejen armády, ale i dvě vize Sicílie – jedna ovládaná absolutním tyranem a druhá tvořená aliancí svobodných měst a domorodých Sicelů. Navzdory statečnosti obránců byla syrakuská přesila na moři i na souši zdrcující. Poslední vzdor a odkaz Harpokras padl během ústupu, kdy se falanga pod tlakem syrakuské jízdy začala hroutit. Legenda praví, že odmítl odhodit svůj štít, což by bylo považováno za nejvyšší projev zbabělosti, a raději zahynul na dohled od zdí své rodné Catanie. Ačkoliv se jeho jméno objevuje v záznamech jen jako střípek velké historie, představuje tisíce anonymních bojovníků, jejichž krev zbrocená půda pod Etnou dodnes vypráví příběhy o hrdinství a marné naději na svobodu.

Další informace: Rok 1974, 129. (3. západopruský) pěší.