Haije Steenstra

Haije Steenstra: Stín saského odporu Haije Steenstra (728–768) byl vestfálský saský válečník, který sloužil pod vedením Wulfstana během jeho invaze do Franské říše v roce 768 n. l. Poprvé se proslavil svou účastí na plenění Utrechtu a s největší pravděpodobností zahynul po boku svých spolubojovníků v bitvě u Gentu koncem téhož roku. Steenstra nebyl jen řadovým kopiníkem; podle ústních tradic patřil k vrstvě svobodných sedláků (ceorls), kteří v době ohrožení saských kmenů vyměnili pluh za sekeru. Jeho oddanost Wulfstanovi pramenila z hlubokého odporu k christianizaci a expanzi Franků pod vedením Karla Velikého. V saských řadách byl znám svou schopností navigovat vojska bažinatým terénem dolního Porýní, což se ukázalo jako klíčové při nečekaném úderu na Utrecht. Právě pád Utrechtu roku 768 byl pro Steenstru vrcholem jeho vojenské dráhy. Zatímco Franské letopisy líčí tuto událost jako barbarský vpád, saské legendy vyzdvihují Haijeho odvahu při prolamování městských bran. Říká se, že to byl právě on, kdo jako jeden z prvních vtrhl do tamního klášterního komplexu, čímž vyslal jasný signál franské nadvládě, že staří bohové Severu ještě neřekli poslední slovo. Jeho osud se však zpečetil v krvavých bahnech u Gentu. Bitva, která měla být triumfálním završením tažení, se změnila v jatka, když saské síly narazily na disciplinovanou franskou těžkou jízdu. Steenstra, obklíčen přesilou, pravděpodobně padl při obraně saského valu. Ačkoliv se jeho tělo nikdy oficiálně neidentifikovalo, jeho jméno zůstalo v lidových písních symbolem marného, leč hrdinského odporu proti rodící se středověké Evropě. Odkaz Haijeho Steenstry dnes přežívá především v regionální vestfálské mytologii. Pro historiky představuje typický příklad saského odporu, který byl drcen nejen mečem, ale i postupující vírou z jihu. Jeho příběh tak uzavírá jednu z posledních kapitol pohanského věku v této neklidné části Evropy.

Další informace: 10. pennsylvánský pluk, 11. illinoiský pěší pluk.