George Goring Lord Goring

George Goring, lord Goring (1608–1657) George Goring, lord Goring (14. července 1608 – 1657), byl anglický royalistický generál, který proslul svou odvahou i nespolehlivostí během anglické občanské války. Působil jako velitel kavalérie v severní Anglii, avšak v listopadu 1645, po drtivé porážce u Langportu, opustil své rozvrácené jednotky a odešel do exilu. Zde velel anglickým plukům ve službách španělské armády a v roce 1657 zemřel v Madridu. Životopis George Goring se narodil v roce 1608 jako syn George Goringa, 1. hraběte z Norwiche. Své první ostruhy získal v armádě nizozemských stavů během nizozemské revoluce, kde byl v roce 1637 zraněn při obléhání Bredy. Do Anglie se vrátil v roce 1639, stal se guvernérem Portsmouthu a bojoval v biskupských válkách. V roce 1641 se zapletl do armádního spiknutí, které mělo osvobodit Thomase Wentwortha, hraběte ze Straffordu, z parlamentního zajetí. Byl to však právě Goring, kdo detaily plánu vyzradil puritánskému vůdci Johnu Pymovi, což vedlo k neúspěchu akce a Straffordově popravě za velezradu. Navzdory této zradě se Goring po vypuknutí první anglické občanské války v srpnu 1642 přidal na stranu krále Karla I. Jako velitel jezdectva pod Williamem Cavendishem, vévodou z Newcastlu, porazil parlamentního generála Thomase Fairfaxe v bitvě u Seacroft Moor, ale v květnu 1643 byl u Wakefieldu zajat. Po svém propuštění velel levému křídlu royalistů v bitvě u Marston Moor (1644) a později se účastnil obléhání Tauntonu. Dne 10. července 1645, krátce po bitvě u Naseby, jej Fairfax definitivně porazil u Langportu. V listopadu téhož roku Goring opustil své vojsko a uprchl do Francie. Nakonec vstoupil do služeb španělské koruny, konvertoval ke katolicismu a v chudobě zemřel v Madridu. Muž dvou tváří a válečný bonviván V historických análech je Goring často vykreslován jako jedna z nejrozporuplnějších postav kavalírského tábora. Na jedné straně stál brilantní taktik a charismatický vůdce, který dokázal strhnout své muže k neuvěřitelným výkonům, na straně druhé se projevoval jako nezodpovědný piják a hazardní hráč. Jeho pověst trpěla zejména kvůli jeho sklonu k intrikám; současníci ho popisovali jako muže, kterému nebylo radno věřit ani v těch nejosudovějších chvílích, což potvrzuje i jeho role v kauze hraběte ze Straffordu. Disciplína versus chaos Goringovo velení bylo charakteristické naprostým nedostatkem disciplíny mezi jeho vojáky. Zatímco parlamentní armáda "nového vzoru" (New Model Army) budovala profesionální sbor, Goringovy jednotky byly proslulé drancováním civilního obyvatelstva a neřízeným chováním. Tento chaos v týlu se mu stal osudným právě v bitvě u Langportu, kde jeho demoralizovaná a špatně zásobovaná armáda nebyla schopna čelit organizovanému náporu kulatohlavců. Goringův útěk do Francie pak mnozí vnímali nikoliv jako strategický ústup, ale jako definitivní rezignaci na odpovědnost. Tragický konec ve španělských službách Po odchodu z Anglie se Goringova hvězda už nikdy plně nerozzářila. Ačkoliv získal hodnost generálporučíka ve španělské armádě a bojoval v bitvách na evropském kontinentu, jeho dřívější lesk vyprchal. Exil pro něj znamenal finanční strádání a ztrátu vlivu. Jeho konverze ke katolicismu v závěru života bývá historiky interpretována buď jako upřímné hledání spásy v těžkých časech, nebo jako pragmatický krok k lepšímu postavení u španělského dvora. Odkaz "Zlobivého kavalíra" George Goring zůstává symbolem tragédie royalistické věci – ztělesněním talentu, který byl promrhán nedostatkem morální integrity. Zatímco postavy jako princ Rupert představovaly romantický ideál kavalíra, Goring připomíná jeho temnější, dekadentní stránku. Jeho životní příběh ilustruje, jak osobní ambice a nespolehlivost jednotlivců v klíčových pozicích přispěly k pádu monarchie a vítězství parlamentu v jedné z nejkrvavějších kapitol britských dějin.

Další informace: 10th Wisconsin Infantry Regiment, 14. brooklynský chasseurs.