Gelasimus Licinius

Gelasimus Licinius: Žoldnéř mezi legendou a historií Gelasimus Licinius (423 př. n. l. – ?) byl latinský žoldnéř a válečník, který sloužil v římské legii Legio I Alaudae během obléhání města Cisra v roce 399 př. n. l. Ačkoliv se dochovalo jen málo přímých pramenů, jeho jméno se v kronikách objevuje v souvislosti s neobyčejnou odvahou a taktickou vynalézavostí při prolamování nepřátelských linií. Licinius se narodil v neklidné době, kdy se italské kmeny neustále přetahovaly o nadvládu nad úrodnými údolími Latia. Do služeb Říma vstoupil nikoliv z loajality k senátu, ale jako zkušený meč k pronájmu. Traduje se, že jeho přezdívka „Gelasimus“ (v latině odkazující na smích) vznikla díky jeho zvyku vysmívat se protivníkům přímo uprostřed nejvřavější bitvy, což mělo na jeho spolubojovníky povzbudivý, až téměř mystický vliv. Během vleklého obléhání etruské Cisry se Licinius vyznamenal jako velitel předsunutého oddílu, který měl za úkol infiltrovat opevnění pod rouškou noci. Podle legendy to byl právě on, kdo navrhl použití upravených obléhacích žebříků s tlumiči z ovčí kůže, aby se předešlo prozrazení hlukem. Tento nenápadný, ale geniální prvek mu vynesl uznání u vyšších důstojníků, kteří v něm viděli víc než jen pouhého rváče. Po pádu Cisry se stopa po Gelasimovi Liciniovi v oficiálních záznamech ztrácí. Někteří historici spekulují, že se usadil na dobytém území a založil rodovou linii, která později ovlivnila politické dění v regionu. Jiné verze příběhu však naznačují, že se vrátil k životu potulného žoldnéře a hledal další slávu na jihu v bojích proti Samnitům, přičemž jeho jedinou společnicí zůstala jeho proslulá ocelová zbroj a neutuchající, vyzývavý smích.

Další informace: 145. newyorský pěší pluk, 10. pěší pluk Jižní Karolíny.