Gaurang Nandre
Gaurang Nandre (1879–) byl indický voják, který během první světové války sloužil v 6. (púnské) divizi Britsko-indické armády. Účastnil se obléhání Kútu v letech 1915 až 1916 a byl jedním z více než 13 000 indických vojáků, kteří se vzdali osmanským Turkům.
Nandreho příběh je neoddělitelně spjat s tragickým osudem 6. divize pod velením generálmajora Charlese Townshenda. Poté, co počáteční britský postup na Bagdád ztroskotal u Ktésifóntu, se vyčerpané jednotky stáhly do ohybu řeky Tigris v Kútu. Zde byli muži jako Gaurang vystaveni pětiměsíčnímu sevření, během něhož se naděje na vyproštění zvenčí postupně rozplývaly v prachu a hladu. Život v obleženém městě se brzy stal bojem o holé přežití. Zásoby potravin docházely a indičtí vojáci čelili nejen nepřátelské palbě, ale i kulturním a náboženským dilematům – mnozí z nich zpočátku odmítali jíst koňské maso, které bylo jedinou dostupnou bílkovinou, dokud je k tomu nedohnal hrozící hladomor. Nemoci jako kurděje a úplavice decimovaly řady obránců stejně efektivně jako osmanské dělostřelectvo. Kapitulace v dubnu 1916 však pro Nandreho a jeho druhy neznamenala vysvobození, nýbrž začátek skutečné kalvárie. Po složení zbraní následoval brutální „pochod smrti“ do zajateckých táborů v Anatolii. Tisíce indických vojáků, zesláblých měsíci obléhání, musely kráčet stovky kilometrů nehostinnou pouští pod dohledem neúprosných stráží. Podmínky v tureckém zajetí byly katastrofální a odhaduje se, že téměř třetina indických zajatců se konce války nedožila. Přestože jsou jména jako Gaurang Nandre v širším povědomí často opomíjena, představují tito muži zásadní kapitolu dějin první světové války. Indické expediční síly tvořily páteř britského úsilí na Blízkém východě a jejich oběť v mezopotámském tažení zůstává mementem odvahy v podmínkách, které si dnes lze jen stěží představit. Nandreho osud je tak tichým svědectvím o globálním rozměru konfliktu, který vytrhl lidi z jejich domovů a vrhl je do pekla pouštní války.