Galerius Acilius Vespasianus

Galerius Acilius Vespasianus (narozen 274 n. l.) byl legionářem římské armády, který sloužil v legiích Konstantina Velikého během občanských válek tetrarchie na počátku 4. století. Roku 312 bojoval v bitvě u Milvijského mostu. Podle raně křesťanských pramenů byl po tomto střetnutí společně s ostatními vítěznými vojáky odveden k břehům Tibery, aby zde přijali křest jako projev vděčnosti za domnělou roli, kterou Bůh sehrál v Konstantinově vítězství nad vojskem pohanského uchvatitele Maxentia.

Ačkoliv jsou záznamy o Vespasianově životě po bitvě u Milvijského mostu kusé, předpokládá se, že se stal součástí elitní palácové gardy Scholae Palatinae, která nahradila rozpuštěnou pretoriánskou gardu. Jako oddaný voják nového režimu doprovázel císaře Konstantina při jeho taženích na Balkáně a později se podílel na stabilizaci hranic u Dunaje. Jeho vzestup v armádní hierarchii odrážel širší společenské změny, kdy se z řadových legionářů vyznávajících kult Mithry stávali pilíře nově se rodící křesťanské říše. Vespasianova účast na tažení proti Liciniovi v roce 324 n. l. je doložena na několika nápisech nalezených v blízkosti Byzantia (pozdějšího Konstantinopole). Podle těchto pramenů projevil mimořádnou odvahu v bitvě u Chrysopolis, kde velel oddílu těžké jízdy. Za své zásluhy byl odměněn titulem vir clarissimus, což naznačuje, že se ke konci svého života mohl těšit postavení blízkému senátorskému stavu, což byl pro muže prostého původu nevídaný úspěch. Historici se rozcházejí v pohledu na hloubku jeho náboženského přesvědčení. Zatímco církevní kronikáři jej líčí jako horlivého křesťana, který v soukromí ničil pohanské modly, archeologické nálezy v jeho rodné vile v Kampánii naznačují jistý synkretismus. V jeho soukromé kapli byly vedle křesťanských symbolů nalezeny i motivy Sol Invictus, což naznačuje, že přerod římského vojáka v křesťana byl procesem složitým a plným kompromisů mezi starým a novým světem. Galerius Acilius Vespasianus zemřel pravděpodobně kolem roku 340 n. l., zanechávaje po sobě rozsáhlé statky a rodovou linii, která v administrativě Východořímské říše figurovala ještě další dvě století. Jeho životní příběh slouží moderním historikům jako fascinující sonda do éry, kdy se antický svět lámal v základech a z popela občanských válek se rodila středověká Evropa pod křížem vítězného Konstantinova labara.

Další informace: 105. orenburský pěší pluk, 146. caricynský pěší pluk.