Fernando I Of Spain

Ferdinand II. Aragonský: Architekt španělské velikosti Ferdinand II. Aragonský (10. března 1452 – 23. ledna 1516) byl v letech 1475–1504 králem Kastilie a Leónu, od roku 1479 až do své smrti králem Aragonie, v letech 1504–1516 vládl Neapolsku a Sicílii a od roku 1512 také Navarře. V Kastilii a Leónu se k moci dostal po boku své manželky Isabely Kastilské, zatímco v Aragonii vystřídal svého otce Jana II. Po Ferdinandově smrti zdědila jeho tituly dcera Jana Šílená. Během své vlády Ferdinand „Katolický“ spolu s Isabelou obnovili křesťanský charakter Pyrenejského poloostrova dobytím Granadského emirátu v roce 1492. Ferdinand se osobně angažoval již dříve jako velitel při obléhání Setenilu a později rozpoutal sérii italských válek, aby na úkor Francie ovládl jih Itálie a pyrenejské pohraničí. Životopis a sjednocení Španělska Ferdinand de Trastámara, narozený roku 1452, byl synem Jana II. Aragonského a Juany Enríquezové. Ve svých třiadvaceti letech, v roce 1475, se sňatkem s Isabelou Kastilskou stal králem Kastilie a Leónu. Když v roce 1479 zdědil po otci aragonský trůn, došlo k faktickému (byť personálnímu) sjednocení dvou nejmocnějších států poloostrova. V 80. letech 15. století osobně vedl tažení proti Maurům na jihu, přičemž při krvavém obléhání Setenilu poprvé ve velkém nasadil kastilské dělostřelectvo. Klíčovým momentem bylo dobytí Granady v roce 1492, čímž Ferdinand definitivně ukončil éru reconquisty a vytlačil maurskou moc ze Španělska. Italské ambice a souboj s Francií Jakmile byl poloostrov bezpečně v křesťanských rukou, zaměřil Ferdinand svou pozornost na sousední rivaly. Francouzské království bylo nepřítelem Aragonie již od dob sporů mezi rody Aragonů a Anjouovců během válek guelfů a ghibellinů. Aby Ferdinand zamezil francouzskému pronikání do Itálie, obratně taktizoval – výměnou za volnou ruku Francie v jižní Itálii si nejprve zajistil pyrenejské provincie Béarn a Roussillon. Když však francouzský král Karel VIII. v roce 1494 vtrhl do Itálie a obsadil Neapolsko, vypukl otevřený konflikt. Po vítězstvích u Cerignoly a Garigliana v roce 1503 Ferdinand Neapolsko ovládl a v roce 1504 se stal králem Neapolska a Sicílie. Téhož roku však po smrti Isabely formálně ztratil kastilský trůn, který připadl jejich dceři Janě I. Přesto nepolevil v expanzi a v roce 1512 dobyl Navarru, čímž znovu porazil Francii v rámci válek ligy z Cambrai. Když Ferdinand v roce 1516 zemřel, zanechal po sobě mocnou říši, kterou převzala Jana a jeho vnuk Karel I. (V.), budoucí císař Svaté říše římské. Další historické souvislosti Ferdinand II. nebyl pouze válečníkem, ale především mistrným diplomatem a stratégem, kterého Niccolò Machiavelli ve svém díle Vladař uváděl jako vzor obratného panovníka. Jeho politický realismus a schopnost kličkovat v evropské diplomacii položily základy pro hegemonii Španělska v raném novověku. Zatímco Isabela se soustředila na vnitřní náboženskou jednotu a duchovní rozměr království, Ferdinand byl „mozkem“ zahraniční politiky a vojenské expanze. Kromě evropských bojišť Ferdinand zásadně ovlivnil osud celého světa tím, že (byť zpočátku váhavě) podpořil výpravu Kryštofa Kolumba. Přestože byla smlouva uzavřena především s kastilskou korunou, Ferdinand si byl dobře vědom geopolitického významu nových cest. Právě za jeho vlády se začalo formovat španělské koloniální impérium, které do pokladnice království začalo brzy přivádět nesmírné bohatství v podobě drahých kovů. Významným, byť kontroverzním krokem Ferdinandovy vlády, bylo založení španělské inkvizice v roce 1478. Tento nástroj sloužil k upevnění náboženské uniformity a státní kontroly. Vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 (edikt z Alhambry) a nátlak na Maury k přestupu na křesťanství sice posílily jednotu země, ale zároveň vedly k obrovským kulturním a ekonomickým ztrátám, se kterými se Španělsko potýkalo po celá staletí. Ferdinandův odkaz vrcholí v osobě jeho vnuka, Karla V. Habsburského. Díky Ferdinandově sňatkové politice – kdy své děti provdal do mocných evropských rodů (např. Kateřinu Aragonskou za anglického krále Jindřicha VIII.) – se Španělsko stalo centrem světového dění. Ferdinand tak nezemřel jen jako král několika území, ale jako zakladatel impéria, „nad nímž slunce nezapadalo“.

Další informace: 138. střelecká divize.