Eustoquio Daz Vlez

Eustoquio Antonio Díaz Vélez (1782–1856) Eustoquio Antonio Díaz Vélez (2. listopadu 1782 – 1. dubna 1856) byl významný argentinský generál, který během argentinské války za nezávislost zastával funkci generálmajora v tzv. Armádě severu (Ejército del Norte). Životopis Eustoquio Antonio Díaz Vélez se narodil roku 1782 v Buenos Aires, které tehdy spadalo pod Místokrálovství Río de la Plata. Jeho otcem byl španělský obchodník a matka pocházela z provincie Tucumán. Díaz Vélez vstoupil do španělské armády a v letech 1806–1807 se aktivně účastnil obrany proti britským invazím do oblasti Rio de la Plata. Během Álzagovy vzpoury v roce 1809 zůstal věrný místokráli Santiagu de Liniers, za což byl povýšen na podplukovníka. Navzdory své loajalitě ke koruně v předchozích letech se v roce 1810 nadšeně připojil ke Květnové revoluci. Jako důstojník Armády severu zažil střídavé úspěchy i pády. Dne 7. listopadu 1810 zvítězil v bitvě u Suipachy, avšak později utrpěl porážky v bitvách u Cotagaity a Huaqui. Přestože čelil několika nezdarům, vláda oceňovala jeho neochvějnou odvahu. 3. září 1812 porazil royalisty v bitvě u Las Piedras, načež byl jmenován generálmajorem a stal se zástupcem velitele Manuela Belgrana. V roce 1813 byl těžce raněn v bitvě u Salty, kde vedl křídlo argentinské kavalérie. Po porážkách u Vilcapugia a Ayohumy a následném nahrazení Belgrana Josém de San Martínem v lednu 1814 se vrátil do Buenos Aires. Díaz Vélez byl následně povýšen na generála a v březnu 1814 zabránil odtržení provincie Santa Fe. Po několik let bojoval proti federalistickým rebelům Josého Gervasia Artigase a Santa Fe definitivně opustil v srpnu 1816. V roce 1818 se stal guvernérem Buenos Aires, kde mimo jiné zakázal býčí zápasy ve čtvrti El Retiro. Po bitvě u Cepedy (1820) musel odejít do exilu v Montevideu, ale roku 1821 se díky amnestii Bernardina Rivadavii vrátil. Založil několik rozsáhlých rančů (estancias) a koncem 20. let 18. století odporoval federalistickým povstáním Juana Manuela de Rosase. Ačkoliv žil životem bohatého statkáře, nadále podporoval protiroasovská hnutí a během uruguayské občanské války zorganizoval legii 500 argentinských dobrovolníků na pomoc uruguayským „Colorados“. Do Buenos Aires se vrátil po bitvě u Caseros roku 1852 a až do své smrti v roce 1856 dohlížel na posilování hranic proti útokům domorodých kmenů. Osobní oběti a politické vize Díaz Vélez nebyl pouze mužem meče, ale i mužem hlubokého přesvědčení. Jeho přechod od loajálního španělského důstojníka k revolučnímu lídrovi nebyl motivován oportunismem, nýbrž vírou v autonomii a správu věcí veřejných založenou na osvícenských ideálech. Během své kariéry neváhal obětovat vlastní majetek i zdraví pro věc svobody. Jeho zranění z bitvy u Salty mu působilo bolesti do konce života, přesto nikdy neodmítl službu vlasti, když byla v ohrožení. V politické rovině se snažil najít rovnováhu mezi unitárními a federalistickými tendencemi, což z něj činilo respektovanou, byť někdy kontroverzní postavu tehdejší rozbouřené argentinské politiky. Hospodářský přínos a budování venkova Kromě vojenských úspěchů zanechal Díaz Vélez nesmazatelnou stopu v rozvoji argentinského venkova. Po svém návratu z exilu se stal průkopníkem moderního rančerství. Jeho estancias nebyly jen zdrojem bohatství, ale i strategickými body, které pomáhaly stabilizovat osídlení v pohraničních oblastech. Zaváděl nové metody chovu dobytka a byl znám jako spravedlivý, byť přísný zaměstnavatel. Právě díky své hospodářské moci mohl později financovat vojenské kampaně proti diktatuře Juana Manuela de Rosase, čímž dokázal, že boj za svobodu se odehrává stejně tak na poli hospodářském jako na poli válečném. Kulturní dědictví a zákaz koridy Zajímavým střípkem v jeho životopise je jeho postoj ke kulturnímu životu Buenos Aires. Jako prozatímní guvernér v roce 1818 prosadil zákaz býčích zápasů v aréně na náměstí Plaza de Toros (v dnešním parku San Martín v Retiru). Tento krok nebyl motivován pouze snahou o ochranu zvířat v moderním smyslu, ale především snahou odlišit nově vznikající republiku od španělských tradic a zvyků. Chtěl, aby se Buenos Aires stalo moderním, civilizovaným centrem, které hledí k budoucnosti, nikoliv k přežitkům koloniální éry. Tento počin je dodnes historiky citován jako symbol rozchodu s „výchovou krví“. Poslední léta a historický odkaz Závěr jeho života byl zasvěcen stabilizaci mladého státu po pádu Rosasovy diktatury. I ve vysokém věku předsedal komisi pro obranu hranic, kde uplatnil své celoživotní zkušenosti z terénu. Když v roce 1856 zemřel, byl pohřben s nejvyššími vojenskými poctami na hřbitově La Recoleta. Jeho jméno dnes nesou ulice, náměstí a dokonce i jedno z měst v provincii Buenos Aires (Díaz Vélez). Zůstává symbolem generace „otců zakladatelů“, kteří pro stavbu moderní Argentiny neváhali nasadit život, majetek i společenské postavení.

Další informace: 10. běloruský granátnický pluk.