Eivor

Eivor Požehnaný vlkem: Sága o dobyvateli a králi Eivor Požehnaný vlkem (narozen 847) byl legendární norský vikingský válečník, mořeplavec a vůdce sklonku 9. století. Narodil se v klanu Havranů ve Fornburgu v malém království Rogaland. Již v útlém věku osiřel a byl adoptován králem Styrbjornem, po jehož boku vyrůstal jako mladší bratr Sigurda Styrbjornsona. V roce 872, tváří v tvář nekonečným válkám a docházejícím zdrojům v Norsku, se Eivor a Sigurd rozhodli vést svůj klan k exodu. Zamířili na západ do bývalého anglosaského království Mercie ve střední Anglii, kde na začátku roku 873 na březích řeky Nene (v dnešním Northamptonshiru) založili osadu Ravensthorpe. Eivor spravoval osadu během Sigurdových častých výprav a budoval spojenectví se saskými i dánskými vládci po celé Anglii. Jeho cílem bylo nastolit na ostrově mír, který by umožnil bezpečné norské osídlení. Mezi jeho nejmocnější spojence patřili synové Ragnara Lodbroka a proslulý vojevůdce Guthrum. Eivor se proslavil jako „tvůrce králů“ – pomohl na trůn Ceolwulfovi II. v Mercii, Oswaldovi ve Východní Anglii a Vilimu Hemmingssonovi v Hellirborgu, zatímco rivaly jako Burghreda z Mercie či Ricsiga z Northumbrie nemilosrdně svrhl. V roce 877 se stal jarlem Ravensthorpe poté, co Sigurd dobrovolně abdikoval v jeho prospěch. Svou pacifikaci Anglie dovršil v lednu 878, kdy se připojil ke Guthrumově invazi do Wessexu a po krvavé bitvě u Chippenhamu vyhnal krále Alfréda Velikého do exilu. Pod Eivorovým vedením Ravensthorpe vzkvétal; jeho pozdější cesty ho zavedly do Irska i Franské říše, kde se účastnil obléhání Paříže (885–886). Nakonec, po sjednocení Anglie pod nadvládou Wessexu, odplul do Vinlandu v Severní Americe, kde zemřel a byl pohřben na území dnešního Massachusetts. Životopis Raná léta a tragédie ve Fornburgu Eivor se narodil roku 847 n. l. ve Fornburgu jako syn Varina a Rosty. Když mu bylo devět let, zúčastnil se hostiny u krále Styrbjorna, kde mu skald Bjornulf Gnupasson hrál k tanci. Osudný večer však přerušil brutální útok Kjotveho Krutého, krále Agderu. Přestože se Varin vzdal výměnou za bezpečí klanu, Kjotve ho i s jeho ženou Rostou před Eivorovými zraky zmasakroval. Eivor při útěku spadl z koně na zamrzlé jezero, kde ho napadla smečka vlků. Přežil jen díky zásahu havranů, které považoval za znamení od Ódina – odtud pochází jeho přezdívka „Požehnaný vlkem“ (Wolf-Kissed). Cesta za pomstou Eivora vychoval král Styrbjorn jako vlastního. Roky v něm ale žhnula touha po pomstě. V zimě roku 872 se mu po dramatickém útěku ze zajetí podařilo v pevnosti Avaldsnes zabít Kjotveho pobočníka Rikiwulfa a získat zpět otcovu sekeru. Po návratu do Fornburgu navštívil vědmu Valku, která mu skrze rituální nápoj vnukla vizi: Eivor v ní stál po boku Sigurda, ale nakonec jej zradil. Tato věštba Eivora hluboce zasáhla a zapřisáhl se, že svůj osud změní. Setkání se Skrytými Zlom nastal se Sigurdovým návratem z Konstantinopole (Miklagardu), odkud přivezl dva učence ze vzdálených zemí – Basima a Hythama, členy bratrstva Skrytých. Ti darovali Eivorovi skrytou čepel. Eivor, nechtěje si rituálně uříznout prst, se rozhodl nosit zbraň netradičně na horní straně předloktí. Společně s těmito novými spojenci a vojskem krále Haralda Krásnovlasého se Eivorovi konečně podařilo v bitvě u Hafrsfjordu zabít Kjotveho Krutého. Když se však král Harald prohlásil za prvního krále sjednoceného Norska, Sigurd a Eivor odmítli sklonit koleno a raději zvolili nejistou budoucnost za mořem v Anglii. [DOPLNĚNÝ OBSAH] Pouto s neviditelným světem Kromě své role válečníka byl Eivor znám hlubokým spojením s duchovním světem a severskou mytologií. Jeho vize, vyvolané odvary vědmy Valky, ho často přenášely do snových sfér Ásgardu a Jötunheimu. V těchto vizích Eivor prožíval vzpomínky samotného Haviho (Ódina) a hledal způsob, jak uniknout osudu určenému osudovými nornami. Tato dualita mezi pragmatickým vůdcem osady a duchovním hledačem pravdy mu umožnila porozumět prastarým strukturám, které v Anglii zanechala civilizace Isu, ačkoliv je v té době interpretoval skrze prizma vikingské víry. Správce Ravensthorpe a vnitřní nepokoje Zatímco Sigurd hledal své božské kořeny a propadal šílenství, Eivor se stal skutečným srdcem Ravensthorpe. Musel řešit nejen vnější hrozby v podobě saských odbojářů, ale i vnitřní spory mezi osadníky. Největší zkouškou jeho loajality byla zakázaná láska k Randvi, Sigurdově manželce. Eivor se dlouho zmítal mezi citem a ctí k bratrovi, což jen posilovalo obavy z naplnění Valkyny věštby o zradě. Jeho schopnost udržet klan pohromadě i v časech Sigurdovy nepřítomnosti upevnila jeho pověst spravedlivého, byť tvrdého vládce. Střet s Řádem prastarých Během svého působení v Anglii se Eivor stal nevědomým nástrojem v tisícileté válce mezi Skrytými a Řádem prastarých. Postupně likvidoval vlivné členy Řádu, kteří infiltrovali saskou církev i šlechtu, čímž čistil cestu pro vzestup budoucího anglického národa. Paradoxně mu v tomto úsilí tajně pomáhal „Chudý Kristův voják“, ze kterého se vyklubal sám král Alfréd. Ten skrze Eivora zničil Řád prastarých, aby na jeho troskách mohl později vybudovat křesťanský Řád templářů. Odkaz v Novém světě Eivorův odchod do Vinlandu na sklonku života nebyl útěkem, ale hledáním klidu. Daleko od válek o Anglii našel porozumění u domorodých obyvatel Ameriky (předků kmene Kanien'kehá:ka), kterým svěřil do opatrování mocný artefakt Isu, jejž kdysi střežil Gorm Kjotvesson. Eivor zemřel jako muž dvou světů – syn Norska, který sjednotil Anglii, aby nakonec nalezl mír v divočině nového kontinentu. Jeho hrob zůstal skryt po staletí, dokud jeho kosti neposkytly klíč k záchraně světa v moderní éře.

Další informace: 11. illinoiský pěší pluk.