Danish Conquest Of England

Dánské dobytí Anglie (991–1016) Dánské dobytí Anglie probíhalo v letech 991 až 1016, kdy Dánové pod vedením Svejna Vidlovouse a později jeho syna Knuta vtrhli do anglosaského království a podrobili si ho. Stalo se tak 127 let poté, co příchod „Velké pohanské armády“ na Britské ostrovy zahájil éru vikinských invazí. Rozhodující moment nastal v bitvě u Assandunu, kde Knut porazil krále Edmunda Železnobokého a chopil se anglického trůnu. Anglie se tak stala součástí Knutovy rozsáhlé Říše Severního moře, a to až do jeho smrti v roce 1035. Anglosaská vláda se nakonec nakrátko vrátila po smrti Knutova syna Hartaknuta v roce 1042, kdy na trůn nastoupil jeho nevlastní saský bratr Eduard Vyznavač. Historické pozadí Po konečném pádu vikinského království Jórvík (York) v roce 954 n. l. si Anglie užívala zhruba 30 let relativního klidu. Politické změny ve Skandinávii na konci 10. století však věštily pro vládnoucí anglický rod Wessexů zkázu. Dánský král Harald Modrozub upevnil moc nad svou říší a stal se jedním z prvních vikinských vládců, kteří přijali křesťanství. Jeho schopnost vybudovat monumentální kruhové pevnosti (jako Trelleborg či Fyrkat) kolem roku 980 svědčila o tom, že disponuje obrovskými zdroji a autoritou. Od 80. let 10. století začaly vikinské nájezdy na anglické pobřeží nanovo. Situaci zhoršila politická krize vyvolaná vraždou krále Eduarda Mučedníka v roce 978, za níž stál saský velmož Aelfhere. Nový král Ethelred si nebyl svou pozicí jistý. Ačkoliv nájezdníci pocházeli hlavně z Dánska a Norska, využívali své základny v Irsku, na ostrově Man a na skotských ostrovech. Cesta k moci: Danegeld a zrada Ethelred, jehož přezdívka „Nerozhodný“ (v originále Unready či Ill-Advised) přesně vystihovala jeho povahu, zpočátku drobné nájezdy podceňoval. V roce 991 se však u Maldon v Essexu vylodila mnohem nebezpečnější armáda pod vedením Olafa Tryggvasona. Místní ealdorman Byrhtnoth udělal osudovou chybu, když nechal Vikingy přejít úzkou šíji, aby se s ním střetli v otevřené bitvě – jeho vojsko bylo vzápětí zmasakrováno. Na radu arcibiskupa Wulfstana se Ethelred rozhodl vykoupit mírem a zaplatil tzv. Danegeld (daň Dánům) ve výši 10 000 liber stříbra. Tento úplatek však fungoval jako magnet pro další armády. Částky se drasticky zvyšovaly, až v roce 1012 dosáhly pětinásobku původní sumy. Napětí vyvrcholilo roku 1002, kdy král nařídil masakr všech Dánů v Anglii (na den svatého Brice). To vyvolalo pomstychtivou invazi Svejna Vidlovouse. Po letech bojů a kolísavé loajality anglosaské šlechty Ethelred uprchl do Normandie a Svejn byl roku 1013 uznán králem. Knut Veliký a správa impéria Svejnova náhlá smrt v roce 1014 dala Angličanům falešnou naději, ale jeho syn Knut se vrátil v plné síle. Od prosince 1016 byl již nezpochybnitelným králem celé země. Knutova vláda byla stabilní i díky jeho sňatku s Emmou Normanskou, vdovou po Ethelredovi, čímž si zajistil přízeň normanského vévody. Knut reorganizoval správu země vytvořením velkých hrabství: Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Wessexu. Do jejich čela dosadil jak své věrné spolubojovníky (Thorkell Vysoký, Erik z Hlathiru), tak domorodé šlechtice. Mezi nimi vynikl Leofric (manžel slavné Lady Godivy) a Godwin, jehož syn Harold se měl stát posledním saským králem. Knut sídlil ve Winchesteru, který se stal srdcem jeho severského impéria. DOPLNĚNÝ OBSAH: Kulturní a legislativní odkaz Ačkoliv byl Knut vnímán jako dobyvatel, do historie se zapsal jako jeden z nejschopnějších zákonodárců své doby. Na rozdíl od svých předků se nesnažil anglosaskou kulturu vymazat, ale spíše ji integrovat do širšího severského rámce. Jeho zákoníky, psané v staroangličtině, navazovaly na tradice Alfréda Velikého a usilovaly o nastolení spravedlnosti pro Anglosasy i Dány. Tato legislativní kontinuita pomohla stabilizovat zemi natolik, že vnitřní nepokoje během jeho dvacetileté vlády prakticky ustaly. Významným aspektem dánské nadvlády byla také náboženská transformace. Knut, ač syn pohana, vystupoval jako horlivý křesťanský panovník. Podnikl diplomatickou cestu do Říma, aby se zúčastnil korunovace císaře Svaté říše římské, a vyjednal pro anglické poutníky a obchodníky nižší mýtné poplatky na evropských cestách. Štědrými dary klášterům a církvi si zajistil podporu kléru, který byl v té době hlavním šiřitelem gramotnosti a státní ideologie. Dánské dobytí mělo také hluboký vliv na anglický jazyk a toponymii. V oblastech pod dánskou správou (Danelaw) se do angličtiny dostala stovky slov skandinávského původu, která používáme dodnes (např. sky, egg, law nebo take). Názvy měst končící na -by (jako Derby či Whitby) nebo -thorp jsou dodnes živým pomníkem dánského osídlení a ukazují, jak hluboce se skandinávské kořeny vryly do tváře anglického venkova. Po smrti Knuta v roce 1035 se však ukázalo, že říše držená pohromadě pouze autoritou silného jedince je neudržitelná. Rozpory mezi jeho syny a ambice mocných šlechticů, jako byl hrabě Godwin, vedly k postupné erozi dánské moci. Přestože se Anglie roku 1042 vrátila k saské dynastii, tato „dánská epizoda“ připravila půdu pro rok 1066. Ukázala totiž, že Anglie může být ovládána z kontinentu, a vytvořila politické vazby na Normandii, které nakonec vedly k invazi Viléma Dobyvatele. Dozvuky Smrt Hartaknuta v roce 1042 znamenala konec dánské linie na anglickém trůně. Skandinávský vliv však nezmizel přes noc. Ještě v roce 1066 se norský král Harald Hardrada pokusil o poslední velkou vikinskou invazi, kterou zastavil až Harold II. v bitvě u Stamford Bridge. I po normanském dobytí se dánští králové občas pokoušeli o nárok na anglickou korunu (např. Knut IV. v roce 1085), ale éra vikinských impérií byla již definitivně u konce.

Další informace: 141. illinoiský pěší pluk, 10th New Ingria Infantry Regiment.