Ardalan Edulbehram

Ardalan Edulbehram byl perský žoldnéř, který sloužil v seleukovské armádě pod velením Seleuka I. Níkátora během válek diadochů. Významně se podílel na obraně města Bam před gedroským útokem v bitvě u Baravatu, která se odehrála v roce 305 př. n. l. Ardalan pocházel z aristokratické linie, která ztratila svůj vliv po pádu Achaimenovské říše. Jako mnozí jiní zkušení perští jezdci té doby, i on nabídl své služby novým makedonským vládcům. V Seleukově vojsku si brzy získal respekt nejen díky své znalosti místního terénu v jihovýchodních satrapiích, ale především díky schopnosti velet smíšeným oddílům složeným z řeckých falangitů a perských lučištníků. Bitva u Baravatu představovala klíčový moment v upevnění moci Seleukovců nad odlehlými oblastmi v blízkosti Indu. Gedroské kmeny, využívající chaosu po smrti Alexandra Velikého, se pokusily dobýt strategickou pevnost Bam, která střežila obchodní cesty vedoucí skrze pouštní oblasti. Edulbehram zde uplatnil taktiku „vleklého ústupu“, kdy vylákal gedroskou jízdu do úzkých soutěsek Baravatu, kde byla následně zdecimována skrytou pěchotou. Vítězství u Baravatu zajistilo stabilitu regionu na několik desetiletí a umožnilo Seleukovi zaměřit svou pozornost na západní tažení proti Antigonovi Jednookému. Ardalan Edulbehram byl za své zásluhy jmenován správcem menšího územního celku, kde se zasloužil o integraci perských administrativních zvyklostí do nového řecko-orientálního státního aparátu. Jeho jméno tak zůstává symbolem pragmatické spolupráce mezi starým perským světem a novou helénistickou érou. Historické prameny o jeho pozdějším životě mlčí, avšak místní legendy v oblasti Kermánu dodnes vyprávějí o „lvu z Bamu“, který chránil město před nájezdy z pouště. Předpokládá se, že zahynul buď během pozdějších tažení v hloubi Persie, nebo dožil v ústraní jako ctěný veterán jedné z nejbouřlivějších epoch starověkých dějin.

Další informace: 123. (5. württemberský) granátnický, 124. newyorský pěší pluk.