Francis Grandis

Francis Grandis byl francouzský grenadýr, který sloužil v Napoleonově Velké armádě (Grande Armée) během války třetí koalice. Svůj křest ohněm prožil v dubnu 1805 v bitvě u Wasserburgu v jižním Německu, kde se poprvé střetl s nepřítelem tváří v tvář. Jako člen elitní jednotky grenadýrů nebyl Grandis jen řadovým vojákem; byl vybrán pro svou postavu, sílu a odvahu. Tito „obři“ s vysokými čepicemi z medvědí kůže tvořili údernou pěst francouzské pěchoty. U Wasserburgu, v kraji rozbahněném jarními dešti, musel Francis prokázat chladnokrevnost při překračování řeky Inn pod palbou rakouského dělostřelectva, což byla zkušenost, která ho navždy poznamenala. Po vítězství u Wasserburgu následoval Francis svého císaře dál na východ, vstříc osudovému střetnutí u Slavkova. Během nekonečných pochodů si Grandis, stejně jako tisíce dalších „stěžovatelů“ (les grognards), zvykl na tvrdý chléb a nedostatek spánku. Jeho deník, pokud by se dochoval, by pravděpodobně vyprávěl o hrdosti na vítězné fanfáry i o kruté zimě, která vojáky bičovala při postupu rakouskou krajinou. V památné bitvě „tří císařů“ u Slavkova stál Grandis v záloze, připraven zasáhnout tam, kde by se linie prohnula. Právě zde, uprostřed husté ranní mlhy, sledoval, jak slunce proráží mraky a osvětluje Napoleonův triumf. Pro Francise nebyla válka jen o strategii velitelů, ale o pachu střelného prachu, lesku bajonetů a neochvějné víře v muže v šedém redingotu, který jim slíbil nesmrtelnost. Francisův příběh je příběhem tisíců bezejmenných tváří, které pomáhaly překreslit mapu Evropy. Ačkoliv se historie často soustředí na jména generálů, byli to právě muži jako Grandis, kdo na svých ramenou vynesl Napoleonovy orly až na vrchol slávy. Jeho služba v roce 1805 zůstává drobným, ale fascinujícím střípkem v mozaice největších vojenských tažení lidských dějin.

Další informace: 116. barevný pěší pluk Spojených států, 123. samostatná brigáda územní obrany.