Bitva u Žilina (1916) Bitva u Žilina byl vojenský střet na východní frontě první světové války, který se odehrál v roce 1916. Bitva skončila vítězstvím Ústředních mocností, které vyrvaly kontrolu nad městem Žilino z rukou ruské armády a jejích rumunských spojenců. Německé vrchní velení vyslalo k znovudobytí tohoto výchopruského města rakousko-uherskou brigádu složenou z pěti pluků, kterou posílily dva rezervní pěší pluky německé císařské armády a jedna bulharská brigáda. Město tehdy bránily dva pravidelné frontové pluky ruské carské armády, dva kozácké pluky, tři rumunské pluky a jeden lotyšský střelecký pluk. V následné vřavě se vyznamenal zejména rakousko-uherský pěší pluk hraběte Clerfayta č. 9, který odrazil několik ruských a rumunských útoků vedených skrze lesní porosty. Spojenecké jednotky zde narazily na zdrcující puškovou palbu. Zatímco Rusové a Rumuni utrpěli při pokusech o výpad z lesa těžké ztráty, pěchota Ústředních mocností obratně postoupila po křídlech. Tím zajistila klíčové opěrné body v lese i u říčního brodu, čímž přímo ohrozila ruské velitelství. Rusové byli nakonec poraženi a donuceni k ústupu, díky čemuž město Žilino opět připadlo do německých rukou. Strategický význam a terén Žilino (tehdy německy Szillen) představovalo v roce 1916 kritický uzel v rámci výchopruského operačního prostoru. Krajina v okolí města, charakteristická hlubokými lesy a podmáčeným terénem v blízkosti vodních toků, diktovala defenzivní charakter boje. Pro carské Rusko byla držba tohoto území prestižní záležitostí, neboť se jednalo o jeden z mála úseků, kde se ruským vojskům podařilo proniknout přímo na území Německého císařství. Ústřední mocnosti však potřebovaly stabilizovat linii, aby mohly uvolnit jednotky pro kritické úseky na jihu a západě. Součinnost multietnických sil Bitva u Žilina byla fascinující ukázkou koaliční války té doby. Na straně Ústředních mocností bojovali bok po boku vojáci hovořící německy, maďarsky, česky i bulharsky. Tato pestrost kladla vysoké nároky na koordinaci velení, ale zároveň se ukázala jako výhoda v momentě, kdy bulharské a německé zálohy dokázaly precizně načasovat obchvatný manévr. Rakousko-uherští vojáci z pluku hraběte Clerfayta, tvoření z velké části branci z haličských a rakouských oblastí, prokázali v lesních bojích nečekanou houževnatost, která zlomila ruský odpor. Role lotyšských a rumunských jednotek Na straně Dohody byla situace komplikovanější. Rumunské pluky, které se do války zapojily relativně pozdě, trpěly nedostatkem zkušeností s moderním vedením války v takto náročném terénu. Naproti tomu lotyšští střelci, známí svou disciplínou a odhodláním, tvořili elitní jádro obrany. Právě lotyšský střelecký pluk držel své pozice u potoka nejdéle a kryl ústup ruského štábu, čímž zabránil totálnímu obklíčení a zničení bránících se sil. Jejich hrdinství v této bitvě se později stalo součástí lotyšské národní vojenské tradice. Důsledky bitvy pro východní frontu Vítězství Ústředních mocností u Žilina vedlo k definitivnímu vytlačení ruských sil z bezprostřední blízkosti strategických center Východního Pruska. Pro ruskou armádu znamenala ztráta města další ránu pro morálku mužstva, která byla již tak podlomena předchozími nezdary a zásobovací krizí. Město Žilino se po bitvě stalo důležitým logistickým bodem pro německou armádu, což umožnilo plynulejší přesuny vojsk směrem k litevským hranicím. Taktické zkušenosti z lesních bojů u Žilina byly později využity při plánování dalších ofenziv v Pobaltí.