Bitva u Zaghouanu Bitva u Zaghouanu se odehrála 11. května 1943 během závěrečných fází tuniského tažení druhé světové války. Poté, co spojenecká operace Strike vedla k pádu Tunisu, ocitla se 5. tanková armáda v obklíčení v oblasti mezi Tunisem a Bizertou, a to spolu se zbytky 10. a 15. tankové divize. Německá 334. pěší divize uvízla v kleštích mezi americkými jednotkami na severu a britskými na jihu. Hans-Jürgen von Arnim ustoupil se zbytkem sboru Afrika Korps a italskou 1. armádou na poloostrov Cape Bon, kde vybudoval novou obrannou linii mezi městy Hammam Lif a Enfidaville. Oblast v okolí Zaghouanu tehdy držela 21. tanková divize, 1. pěší divize „Superga“ a bojová skupina (Kampfgruppe) Schmidt. Dne 10. května se britské prvosledové jednotky spojily s francouzským XIX. sborem u Zaghouanu, čímž definitivně pohřbily von Arnimovy naděje na dlouhodobý odpor na poloostrově Cape Bon. Von Arnim byl nucen přesunout své velitelství ze severního pobřeží hlouběji do vnitrozemí, do hor mezi Zaghouanem a Hammametem. Přeživší vojáci Osy se ocitli v pasti: ze severu na ně tlačila britská 1. armáda, zatímco z jihu útočila 8. armáda spolu s francouzským XIX. sborem. O den později, 11. května, zatímco Britové čistili Cape Bon, postoupila 1. armáda na vzdálenost pouhých 20 kilometrů od Enfidaville. Zde ji však dočasně zastavila protitanková obrana Osy. Přesto se ten den vzdalo Francouzům 10 000 mužů z bojové skupiny Pfeiffer, čímž jako poslední bašta odporu zůstaly pouze kopce mezi Zaghouanem a Enfidaville. V tomto sevření zůstaly zbytky německé 90. a 164. lehké divize, 21. tankové divize a italského XX. a XXI. sboru. Odpor v tomto kotli definitivně ustal 12. května, kdy se krátce před polednem vzdal sám generál von Arnim. O den později kapituloval italský generál Giovanni Messe se zbývajícími 80 000 vojáky, čímž skončila nadvláda Osy nad severní Afrikou. Dohra a logistický kolaps Zánik odporu u Zaghouanu nebyl jen výsledkem taktické převahy Spojenců, ale především naprostým zhroucením logistiky sil Osy. V posledních dnech bitvy trpěly německé a italské jednotky kritickým nedostatkem paliva a munice. Tanky 21. tankové divize, kdysi pýcha pouštní války, byly často opouštěny v perfektním technickém stavu prostě proto, že neměly ani litr benzínu. Vojáci byli nuceni ničit své vybavení, aby nepadlo do rukou nepřítele, a v horách kolem Zaghouanu se tak kupily vraky vozidel a děl. Morálka jednotek pod palbou spojeneckého letectva, které mělo v té době nad Tuniskem absolutní převahu, rychle klesala. Zatímco někteří veteráni Afrika Korpsu bojovali s fanatickým odhodláním až do posledního náboje, mnozí italští vojáci i němečtí záložníci viděli marnost situace. Kapitulace 10 000 mužů skupiny Pfeiffer do rukou Francouzů byla jasným signálem, že organizovaný odpor se mění v nekoordinovaný ústup, který neměl kam pokračovat, neboť moře za jejich zády bylo pod kontrolou britského královského námořnictva v rámci operace Retribution. Pro Spojence znamenalo vítězství u Zaghouanu a následná celková kapitulace v Tunisku obrovský triumf. Počtem zajatců, který přesáhl 230 000 mužů, byla tato porážka pro Třetí říši srovnatelná s katastrofou u Stalingradu. Tunisko se stalo odrazovým můstkem pro další operace ve Středomoří. Zkušenosti získané v boji proti německým obranným liniím v hornatém terénu Zaghouanu se ukázaly jako neocenitelné při následném vylodění na Sicílii a postupu italskou pevninou. Dnes je oblast kolem Zaghouanu tichým svědkem těchto událostí. Mezi vápencovými masivy, které kdysi duněly dělostřelbou, lze stále najít zbytky opevnění a památníky připomínající padlé vojáky obou stran. Pro tuniské obyvatelstvo znamenal konec těchto bojů konec německé okupace a začátek nové kapitoly dějin, která nakonec vedla k nezávislosti země. Bitva u Zaghouanu tak zůstává zapsána jako definitivní tečka za ambicemi Osy ovládnout africký kontinent.