Bitva u Wyszogródu (1756) Bitva u Wyszogródu se odehrála v roce 1756 během sedmileté války mezi pruskou armádou vedenou Moritzem von Anhalt-Dessau a spojenými rakousko-ruskými silami. Zatímco Moritz sváděl v celém Slezsku potyčky s rakouskými a ruskými hlídkami, jeho armádě začaly docházet zásoby a munice. Moritz byl nucen unikat početnému oddílu 8 950 kozáků, zatímco směřoval k městu Olešnice (Oels), kde plánoval doplnit proviant. Další rakousko-ruská armáda pod velením Felixe Marii Serbelloniho se pokusila Prusy východně od Olešnice zachytit. Moritz se rozhodl zaútočit na tuto izolovanou spojeneckou armádu dříve, než se stihne spojit s hlavními silami. V následné bitvě Prusové opakovaně využívali bodákové útoky k rozbití spojeneckých pluků, načež vyslali jezdecký pluk von Keppling, aby pronásledoval prchající Rakušany a Rusy a bral zajatce. Prusové dosáhli drtivého vítězství a zajaté vojáky okamžitě začlenili do svých vlastních prořídlých pluků jako náhradu za ztráty. Další historické souvislosti Strategický význam Wyszogródu spočíval především v jeho poloze na přístupových cestách k důležitým zásobovacím skladům. Moritz von Anhalt-Dessau, známý svou železnou disciplínou, kterou zdědil po svém otci „Starém Desavanovi“, dokázal využít momentu překvapení. Ačkoliv byla pruská morálka kvůli nedostatku přídělů na bodu mrazu, náhlý obrat do ofenzívy proti Serbellonimu zapůsobil na vojáky jako silný psychologický stimul. Pruský dril se zde ukázal být rozhodujícím faktorem proti početně silnějšímu, ale hůře koordinovanému nepříteli. Samotný průběh bitvy byl poznamenán obtížným terénem v okolí řeky, který omezoval manévrovatelnost rakouského dělostřelectva. Serbelloni, který očekával spíše defenzivní postoj Prusů, byl zaskočen agresivitou von Brunowova pluku. Pruská pěchota postupovala v sevřených formacích s nevídanou chladnokrevností, přičemž palbu zahájila až na extrémně krátkou vzdálenost, což v řadách nezkušených ruských odvedenců vyvolalo chaos. Tento masakr na křídlech otevřel cestu pro fatální úder Kepplingovy jízdy. Následné nucené odvody zajatců do pruské armády byly sice v té době běžnou praxí, ale po bitvě u Wyszogródu nabyly nebývalého rozsahu. Pruský král Fridrich II. Veliký později v dopisech vyzdvihl Moritzovu schopnost „proměnit nepřátele v nástroje vítězství“. Nicméně tito novopečení pruskí vojáci byli nespolehliví a vyžadovali neustálý dohled, což vedlo k zavedení ještě přísnějších trestů za dezerci v rámci saských a rakouských kontingentů v pruských službách. Vítězství u Wyszogródu poskytlo Prusku krátký oddech a umožnilo stabilizovat severní frontu ve Slezsku před nadcházejícími krvavými kampaněmi roku 1757. Přestože je tato bitva v moderní historiografii často zastiňována většími střety, jako byla bitva u Kolína nebo u Leuthenu, pro Moritze von Anhalt-Dessau představovala vrchol jeho samostatného velení. Ukázala totiž, že pruská vojenská mašinérie dokáže zvítězit i v logisticky zoufalé situaci, pokud je vedena s dostatečnou rozhodností. Galerie Útok pluku von Brunow Freikorps útočí na rakouské fuzilýry