Bitva u Wrothamu Bitva u Wrothamu se odehrála 10. září 1642 v rurální oblasti hrabství Kent. Střetly se v ní parlamentaristické oddíly pod vedením Richarda Cambreyho s uskupením roajalistických sympatizantů v rané fázi anglické občanské války. Občanská válka s sebou přinesla hluboký rozklad společenského řádu, což vytvořilo živnou půdu pro operování nejrůznějších banditských tlup. Zatímco se krajinou přesouvaly regulérní armády, místní obyvatelstvo čelilo násilí, plenění a krádežím. Mnoho lidí, zejména z řad chudiny, se tváří v tvář hospodářskému rozvratu a nedostatku potravin uchýlilo k loupežnictví jako k jedinému způsobu přežití. Ačkoliv byl tento fenomén nejrozšířenější na venkově, chaos zasáhl i Londýn, kde vymahatelé práva jen stěží potlačovali nárůst oportunistické kriminality. Přítomnost vojáků obou stran v okolí metropole situaci jen zhoršovala, neboť vojáci se nezřídka uchylovali k rabování. Někteří bandité byli vedeni roajalistickým přesvědčením – buď shromažďovali zdroje pro krále, nebo kladli odpor parlamentaristickým silám. Roajalisté tyto skupiny občas verbovali pro nepravidelný způsob vedení boje, čímž se smazávala hranice mezi prostým zločinem a vojenskou operací. Jedna z takových skupin, vedená Abrahamem Erthamem, přepadla Cambreyho rotu „Kulatohlavců“ ve chvíli, kdy v Kentu prováděla nábor nových rekrutů. V následném střetu u Wrothamu však Cambreyho vojáci snadno přemohli špatně vyzbrojené a neobrněné roajalistické bandity. Celý masakr přežil pouze jediný z Erthamových mužů. Historický kontext a dozvuky Vítězství parlamentaristů u Wrothamu, ačkoliv z vojenského hlediska drobné, mělo značný psychologický dopad na region Kentu. Tato oblast byla strategicky klíčová pro zásobování Londýna a jakýkoliv náznak organizovaného roajalistického odporu v blízkosti hlavního města vyvolával mezi stoupenci Parlamentu značnou nervozitu. Cambreyho rozhodné vítězství posloužilo jako varování pro ostatní místní šlechtice, kteří zvažovali otevřenou podporu králi Karlu I., a dočasně upevnilo mocenskou pozici Londýna v této části jihovýchodní Anglie. Osud jediného přeživšího z Erthamovy skupiny se stal předmětem lidových pověstí. Podle dobových pramenů byl tento muž uvězněn v místní šatlavě, odkud se mu údajně podařilo uprchnout a později se připojit k regulérní kavalérii prince Ruperta Rýnského. Tato legenda v Kentu po léta přiživovala romantizované představy o „vzdorných kavalírech“, kteří se odmítali podrobit puritánskému režimu, ačkoliv realita Erthamových aktivit měla blíže k partyzánskému teroru než k rytířským ideálům. Z hlediska vojenské taktiky bitva demonstrovala propastný rozdíl mezi disciplinovanou milicí a narychlo sestavenými skupinami dobrovolníků. Erthamovi muži postrádali nejen palné zbraně, ale i základní výcvik v udržování formace, což se jim v otevřeném střetu se zkušenějšími vojáky stalo osudným. Richard Cambrey ve své zprávě pro parlamentní výbor vyzdvihl efektivitu disciplíny svých mužů, čímž přispěl k širší debatě o nutnosti vytvoření profesionální armády (pozdější New Model Army). Archeologické průzkumy v okolí Wrothamu v 19. století odhalily masový hrob, který je připisován právě obětem tohoto střetu. Nálezy zbytků prostého civilního oděvu a absence fragmentů kvalitní zbroje potvrdily dobové popisy o chatrném vybavení poražených. Dnes bitvu u Wrothamu připomíná jen malá pamětní deska v místním kostele, která slouží jako tichá připomínka brutality a rozvratu, který anglická občanská válka vnesla i do těch nejmenších vesnic.