Bitva u Vlodavy (15. srpna 1915) Bitva u Vlodavy představovala střetnutí na východní frontě první světové války, ke kterému došlo 15. srpna 1915 mezi rakousko-uherskou armádou a vojsky carského Ruska. V období probíhajícího ruského „Velkého ústupu“ zahájili Rakušané ofenzívu v jihovýchodním Polsku. Rakousko-uherská 1. armáda se zde, v blízkosti dnešního trojmezí Polska, Běloruska a Ukrajiny, střetla s početnou ruskou přesilou. Proti nim stály 89. bělomorský, 74. stavropolský, 31. alexopolský a 76. kubáňský pěší pluk, doplněné o dva prapory 96. omského pluku, litevský gardový pluk a 23. nisovský pěší pluk. Rusové zpočátku postupovali úspěšně a díky své drtivé početní převaze rychle zaplavili okolní zemědělskou krajinu. Rakousko-uherští střelci však zasypali postupující Rusy hustou palbou a způsobili jim těžké ztráty ještě předtím, než rakousko-uherští granátníci dobyli klíčovou centrální křižovatku ve Vlodavě. Karta se začala obracet. Ruské ztráty narůstaly s tím, jak rakousko-uherská armáda vytrvale postupovala k ruským zákopovým liniím. Rusové byli nakonec nuceni ustoupit, ačkoliv i rakousko-uherská strana zaplatila za toto vítězství vysokou cenu v podobě mnoha padlých a raněných. Strategický význam regionu Vlodava nebyla zvolena jako bojiště náhodou. Jako strategický uzel na řece Bug představovala bránu k dalším postupům směrem na východ. Pro rakousko-uherské velení bylo dobytí tohoto sektoru klíčové pro udržení tempa ofenzívy a narušení integrity ruských logistických tras. Kontrola nad zdejšími mosty a křižovatkami umožnila centrálním mocnostem efektivněji doplňovat zásoby v bažinatém terénu, který byl pro pohyb těžké techniky jinak velmi náročný. Taktika a výzbroj v poli Během bojů o Vlodavu se naplno projevila brutalita tehdejšího vedení války. Rakousko-uherské jednotky se silně spoléhaly na své standardní opakovací pušky Mannlicher M1895, které vynikaly rychlostí střelby díky přímotažnému závěru. To se ukázalo jako rozhodující faktor při odrážení ruských vln. Naopak ruské síly, ač vybavené robustními puškami Mosin-Nagant, trpěly v této fázi války chronickým nedostatkem munice, což nutilo ruské velitele spoléhat na riskantní bodákové útoky „na bodlo“, které však proti připraveným kulometným hnízdům znamenaly katastrofální ztráty. Život v zákopech a vliv na civilisty Boje se neodehrávaly jen v ulicích města, ale i v narychlo vyhloubených zákopech v okolních polích. Srpnová horka roku 1915 situaci vojáků ještě zhoršovala; prach z vyprahlé země se mísil s kouřem z dělostřelecké baráže. Civilní obyvatelstvo Vlodavy, složené z pestré směsice Poláků, Židů a Ukrajinců, se ocitlo v křížové palbě. Mnoho domů bylo srovnáno se zemí a ústup ruských vojsk byl doprovázen taktikou „spálené země“, kdy byly ničeny sýpky a zásoby potravin, aby nepadly do rukou postupujícím Rakušanům. Důsledky bitvy pro průběh války Vítězství u Vlodavy sice neukončilo válku na východě, ale stalo se důležitým dílkem v mozaice kolapsu ruského postavení v Polském království. Pro Rakousko-Uhersko to byl jeden z posledních velkých momentů, kdy dokázalo operovat relativně samostatně předtím, než se stalo plně závislým na německé vojenské pomoci a velení. Pro carské Rusko byla porážka dalším hřebíčkem do rakve morálky armády, což o dva roky později vyvrcholilo revolučními událostmi v zázemí.