Bitva u Williamsburgu: Blátivé střetnutí na cestě k Richmondu Bitva u Williamsburgu se odehrála 5. května 1862 jako součást polostrovního tažení během americké občanské války. Poté, co konfederační generál Joseph E. Johnston v noci na 3. května 1862 stáhl svá vojska od Yorktownu, vyslal unijní generál George B. McClellan následujícího dne George Stonemana, aby pronásledoval Johnstonův zadní voj. Současně se k pronásledování připojil Edwin V. Sumner s polovinou Armády Potomacu. K 5. květnu Johnstonova armáda postupovala kvůli rozbláceným cestám jen pomalu. Zatímco Stonemanovo jezdectvo svádělo potyčky s jízdním zadním vojem J. E. B. Stuarta, Johnston vyčlenil část své armády, aby obsadila pevnost Magruder na silnici mezi Yorktownem a Williamsburgem a zastavila unijní postup. Útok na pevnost Magruder vedla 2. divize III. sboru pod velením Josepha Hookera, byla však odražena. Protiútoky vedené Jamesem Longstreetem hrozily Hookerovu divizi zcela převálcovat, zatímco divize Williama Farrara Smithe, držená zpět Sumnerem, mu nepřispěchala na pomoc. Situaci zachránil až odpolední příjezd 3. divize III. sboru pod vedením Philipa Kearnyho, který zatlačil konfederáty zpět. Mezitím Winfield Scott Hancock vedl brigádu ze Smithovy divize do útoku na Longstreetovo levé křídlo, přičemž při pokusu o protiúder byl zraněn konfederační velitel Jubal Early. Poté, co byly konfederační výpady odraženy, nařídil Hancock protiútok, za což sklidil na konci bitvy uznání. Hancockův lokální úspěch však nebyl plně využit a konfederace během noci pokračovala v ústupu směrem k Richmondu. Historický kontext a dozvuky bitvy Ačkoliv byla bitva u Williamsburgu v dobovém tisku oslavována jako vítězství Unie, z taktického hlediska šlo spíše o nerozhodný výsledek. Johnstonovi se podařilo dosáhnout svého hlavního cíle: zdržet unijní postup natolik, aby mohl v bezpečí stáhnout své zásobovací vozy hlouběji do vnitrozemí Virgínie. Pro unijní vojáky, kteří se poprvé ocitli v takto rozsáhlém otevřeném střetu, však bitva představovala křest ohněm v brutálních podmínkách neutuchajícího deště a hlubokého bahna, které prakticky znemožňovalo efektivní manévrování dělostřelectva. Osobní hrdinství některých velitelů v této bitvě výrazně ovlivnilo jejich budoucí kariéru. Winfield Scott Hancock si svým rozhodným zásahem vysloužil přezdívku „Hancock Nádherný“ (Hancock the Superb), kterou mu v depeši udělil sám McClellan. Na straně Konfederace se naopak ukázalo, že koordinace mezi jednotlivými jednotkami v hustém lesnatém terénu poloostrova bude pro oba soupeře v nadcházejících měsících obrovskou výzvou. Ztráty na obou stranách byly citelné a téměř vyrovnané – Unie ztratila přibližně 2 200 mužů, zatímco Konfederace kolem 1 700. Pro město Williamsburg, někdejší koloniální metropoli, znamenala bitva začátek dlouhé okupace severními vojsky, která trvala až do konce války. Místní kostely, koleje i soukromé domy se okamžitě po boji proměnily v improvizované špitály, kde lékaři v nuzných podmínkách ošetřovali raněné obou stran. Strategicky bitva u Williamsburgu předznamenala krvavou povahu celého polostrovního tažení. McClellan, ačkoliv měl početní převahu, zůstával po bitvě i nadále opatrný, což Johnstonovi umožnilo v klidu upevnit obranu Richmondu. Tato váhavost nakonec vedla k sérii mnohem krvavějších střetů, známých jako Sedmidenní bitvy, které unijní naděje na rychlé ukončení války v roce 1862 definitivně pohřbily.