Bitva u White Marsh: Poslední pokus o zlom v Pensylvánii Bitva u White Marsh se odehrála mezi 5. a 8. prosincem roku 1777 během Filadelfského tažení v rámci americké války za nezávislost. Střetnutí představovalo vyvrcholení podzimních operací a bylo poslední velkou konfrontací předtím, než se obě armády uložily k zimnímu spánku. Poté, co byl George Washington 4. října 1777 poražen v bitvě u Germantownu, ustoupila jeho armáda podél cesty Skippack Pike k Pawlingovu mlýnu. Po doplnění zásob v Towamencinu se vojsko postupně přesouvalo přes Worcester a Whitpain, až se 2. listopadu usadilo u White Marsh. Washington měl v té době pod velením 8 313 vojáků kontinentální armády a 2 717 milicionářů, přestože mnoha mužům z Marylandu a Virginie brzy končila doba služby. Washington v táboře neprodleně vybudoval systém redut a záseků, zatímco část sil vyslal na pomoc obráncům pevností Mifflin a Mercer na řece Delaware. Mezitím se britský generál William Howe soustředil na opevnění Filadelfie. Kapitán John Montresor kolem města vybudoval impozantní obrannou linii. Howe doplňoval stavy verbováním mezi loajalistickým obyvatelstvem (včetně filadelfských irských katolíků) a jednotka Queen's Rangers pod vedením Johna Gravese Simcoea se zotavovala ze ztrát utrpěných u Brandywine. Na začátku prosince, přestože již dříve požádal Londýn o uvolnění z funkce, se Howe rozhodl pro poslední pokus o zničení Washingtonovy armády před příchodem zimy. Washington se však o jeho plánech dozvěděl díky kvakerské špionce Lydii Darraghové, která varovala plukovníka Eliase Boudinota. V noci ze 4. na 5. prosince vyrazil Howe z Filadelfie s 10 000 muži. Přední voj vedený Charlesem Cornwallisem postupoval po Germantown Pike, zatímco druhá kolona pod Wilhelmem von Knyphausenem směřovala k levému křídlu Američanů. Těsně po půlnoci 5. prosince se Cornwallisův předvoj střetl s jezdeckou hlídkou kapitána Allena McLanea. Následná bitva trvala tři dny. První den Britové nedokázali prorazit americkou obranu a Washington odmítal opustit své výhodné pozice na kopcích. 7. prosince britská kolona Charlese Greye – složená z Queen's Rangers, hesenských myslivců a britské lehké pěchoty – předčasně zaútočila a rychle rozprášila pensylvánskou milici Jamese Pottera na Edge Hillu. Zatímco milicionáři prchali, 2. connecticutský pluk kladl hrdinný odpor, dokud se Hesenští nepřiblížili na pouhých 15 metrů. Do boje se následně zapojily Morganovy pušky a Marylandská milice Mordecaie Gista, které na Edge Hillu bojovaly s britským 4. a 23. pěším plukem „indiánským stylem“ v lesnatém terénu. Nakonec byli Američané nuceni ustoupit, když Cornwallis nasadil do boje čerstvý 33. pěší pluk. Ráno 8. prosince se však Howe, navzdory úspěchům v dílčích střetech, rozhodl pro ústup. Uznal, že Washingtonovo opevnění je příliš silné na to, aby riskoval generální útok. 11. prosince Kontinentální armáda opustila White Marsh a vydala se na osmidevítidenní pochod do Valley Forge, kde měla přečkat zimu. V dubnu 1778 se Howe vrátil do Británie a velení převzal Henry Clinton. Ten se nakonec rozhodl Filadelfii evakuovat a stáhnout se do New Yorku, aby zabránil obklíčení města francouzským námořnictvem. Strategický význam a psychologický dopad Bitva u White Marsh je v historiografii často opomíjena ve stínu následujícího utrpení ve Valley Forge, avšak pro Washingtonovu armádu měla zásadní význam. Ukázala, že i po sérii porážek (Brandywine, Germantown) je Kontinentální armáda schopna zaujmout pevnou obrannou pozici a odolat britské přesile v přímém poli. Pro generála Howea byla tato neúspěšná expedice osobním zklamáním; jeho neschopnost vyprovokovat Washingtona k rozhodující bitvě na otevřeném prostranství definitivně pohřbila britské naděje na rychlé ukončení povstání v roce 1777. Život v táboře a logistické výzvy Podmínky v táboře u White Marsh byly předzvěstí nadcházející kruté zimy. Vojáci trpěli nedostatkem šatstva a obuvi, což Washingtona nutilo k neustálým improvizacím v zásobování. Navzdory těmto strastem byla morálka udržována díky vědomí, že britská armáda je nucena se stáhnout zpět do bezpečí Filadelfie. Tábor byl strategicky umístěn tak, aby kontroloval přístupové cesty do vnitrozemí Pensylvánie, čímž Britům fakticky znemožnil bezpečné shánění píce a zásob v širším okolí města. Role špionáže a místních civilistů Klíčovým faktorem, který u White Marsh zachránil americké síly před momentem překvapení, byla činnost civilních informátorů. Příběh Lydie Darraghové, která riskovala život, aby doručila zprávu o Howeově pohybu, podtrhuje význam vnitrostátního odboje. Washingtonova schopnost efektivně využívat zpravodajské informace z okupované Filadelfie se v této fázi války ukázala jako jedna z jeho největších předností, která vyvažovala taktickou převahu profesionální britské armády. Předehra k legendárnímu Valley Forge Když 11. prosince 1777 vojáci začali opouštět své pozice u White Marsh, mnozí z nich za sebou na zasněžených cestách nechávali krvavé stopy – tak zoufalý byl stav jejich obuvi. Cesta do Valley Forge nebyla jen strategickým přesunem, ale symbolem vytrvalosti. Ačkoliv u White Marsh nedošlo k velkolepému vítězství, Washingtonův úspěch spočíval v tom, že udržel armádu pohromadě jako bojeschopnou sílu, která se během následujících měsíců pod vedením barona von Steubena transformovala v profesionální vojsko schopné porazit impérium.