Bitva v zátoce Vigo Bitva v zátoce Vigo se odehrála 23. října 1702 jako dramatické střetnutí mezi anglo-holandskou flotilou a španělskou "stříbrnou flotilou", kterou chránilo francouzské námořnictvo. Tento konflikt v galicijském Vigu byl jedním z klíčových momentů válek o španělské dědictví. Pozadí událostí Poté, co se v roce 1700 ujal španělského trůnu Filip V. z rodu Bourbonů, bylo francouzské námořnictvo pověřeno ochranou španělských konvojů s poklady před nevyhnutelnými útoky spojenců Habsburků, zejména Anglie a Nizozemska. Po vypuknutí války se anglické a holandské síly spojily s cílem upevnit svou námořní nadvládu ve Středomoří, pomoci Rakousku při dobývání španělských držav v Itálii a přimět Portugalsko k opuštění aliance s Bourbony. Spojenecká flota původně vyrazila dobýt jihošpanělský přístav Cádiz, který měl sloužit jako základna pro operace ve Středozemním moři. Španělská flota naložená poklady z "Nového Španělska" vyplula z Veracruz 11. června 1702 pod ochranou francouzského admirála Françoise Louise de Rousseleta. Dne 23. září vplula do zátoky Vigo, kde se však vykládka drahocenného nákladu neúměrně vlekla kvůli byrokratickým průtahům. Anglo-holandská flota, která neuspěla u Cádizu, se rozhodla změnit kurz a pokusit se zmocnit španělského bohatství přímo ve Vigu. Průběh bitvy Večer 22. října vpluly spojenecké lodě do ústí galicijské Ría de Vigo. Francouzi se pokusili zablokovat úzký vjezd do úžiny Rande plovoucí bariérou a dělostřeleckými bateriemi. Následujícího rána zaútočil viceadmirál Thomas Hopsonn přímo na bariéru, zatímco James Butler, 2. vévoda z Ormonde, se vylodil u Teis s 2 000 muži a útokem dobyl pevnost Rande. Jakmile byla bariéra proražena a pevnosti umlčeny, Francouzi v bezvýchodné situaci své vlastní lodě v přístavu zapálili a prchli na břeh, aby zabránili nepříteli v jejich zajetí. Francouzské námořnictvo ztratilo 15 řadových lodí, 2 fregaty a jednu zápalnou loď. Španělsko přišlo o všechny tři galeony a 13 obchodních plavidel, s výjimkou pěti lodí, které padly do rukou Spojenců. Historické důsledky a mýty o pokladu Vítězství Spojenců mělo dalekosáhlé politické dopady. Španělsko, zbavené vlastní flotily, se stalo zcela závislým na francouzském námořnictvu při udržování kontaktu s Amerikou. V květnu 1703 pak portugalský král Petr II. podepsal s Anglií tzv. Methuenské smlouvy, čímž opustil spojenectví s Francií a poskytl Lisabon jako strategickou základnu pro spojenecké operace. Navzdory drtivé porážce však anglo-holandské vítězství nebylo po finanční stránce tak sladké, jak se doufalo. Velká část stříbra byla totiž z lodí vyložena a odvezena do vnitrozemí ještě před samotným útokem. Přesto se odhaduje, že na dně zátoky skončily cennosti v hodnotě milionů tehdejších liber, což v průběhu staletí podnítilo vznik mnoha legend o potopeném bohatství, které dodnes lákají hledače pokladů. Zajímavostí je, že bitva zanechala stopu i v klasické literatuře. Jules Verne ve svém slavném románu Dvacet tisíc mil pod mořem nechal kapitána Nema a jeho posádku z ponorky Nautilus sbírat zlato právě z vraků lodí potopených v zátoce Vigo, aby mohl financovat svůj podmořský život a odboj proti útlaku na souši. V samotném Španělsku bitva podnítila reformy v logistice a obraně koloniálního obchodu. Ztráta prestiže i materiálu sice oslabila pozici Filipa V., ale zároveň paradoxně vedla k větší centralizaci moci a modernizaci španělské správy pod francouzským vlivem. Vigo tak zůstává v dějinách zapsáno nejen jako místo krvavého střetu, ale i jako symbol konce jedné éry španělského námořního impéria.