Bitva u Vierkirchenu Bitva u Vierkirchenu představovala zásadní střetnutí v rámci válek o rakouské dědictví, které se odehrálo roku 1744 v Bavorsku mezi armádami Rakouska a Francie. Rakouský generál Heinrich von Sobotka v ní drtivým způsobem porazil hlavní francouzské síly operující v regionu. Tímto vítězstvím definitivně vytlačil francouzskou královskou armádu z Bavorska a uvolnil si ruce k následnému tažení proti Prusům, kteří tou dobou okupovali Čechy. Historické pozadí Po ukončení první slezské války v roce 1742 mohla arcivévodkyně a rakouská panovnice Marie Terezie přesunout své vojenské kapacity z pruské fronty ve Slezsku a Čechách do bojů proti Francii na bavorském bojišti. Do roku 1744 se Francouzi a Rakušané ocitli v patové situaci, kdy Mnichov několikrát změnil majitele v rámci urputných přetahovaných. Divize generála Heinricha von Sobotky byla vyslána jako posila do Bavorska na podzim roku 1744. Sobotka zde během krátké doby shromáždil značnou vojenskou sílu – likvidoval menší francouzské oddíly, stavěl nové pluky a prováděl intenzivní výcvik nováčků, které přetvářel v disciplinované fuzilýry, granátníky a jezdectvo. Poté, co Sobotka porazil francouzské polní armády v bitvách u Deggendorfu a Rottenbuchu, rozhodl se pro preventivní úder na francouzské velitelství ve Vierkirchenu, kde se právě formovala elita francouzského vojska k útoku na Vídeň. Průběh bitvy Francouzská armáda se skládala především z rodilých Francouzů, které doplňoval irský granátnický pluk, německý fuzilýrský pluk a proslulé jezdectvo Royal-Allemand. Obě vojska se střetla přímo v obci Vierkirchen. Na levém křídle rakouské sestavy zahájil Tamásiho pluk zdrcující salvu z mušket proti útočící kavalérii Royal-Allemand a následně odrazil jejich nápor brutálním bodákovým protiútokem. Mezitím Rakovnický pluk, pluk Grof von Zilah a Erdingský pluk rozprášily francouzské levé křídlo. Rakouské jednotky následně provedly obrat a zahájily palbu do boků francouzských dragounů a šlechtické jízdy, která právě útočila na Linecký pluk. Francouzské jezdectvo bylo zcela zdecimováno a rakouské pravé křídlo dokončilo obkličovací manévr, který vedl k totálnímu rozvratu zbývajících francouzských sil na bojišti. Důsledky Sobotka dosáhl rozhodujícího vítězství. Francouzskou armádu rozbil při poměrně nízkých vlastních ztrátách, ačkoliv v průběhu bojů došlo k úplnému zničení pluku Eseckých husarů. Francouzi byli nuceni se z Bavorska stáhnout. Ačkoliv nadále ohrožovali Švábsko, Sobotka se rozhodl strategicky upřednostnit českou frontu a vyrazil vstříc pruským invazním silám v Čechách. Strategický význam a Sobotkova taktika Vítězství u Vierkirchenu je moderními historiky často citováno jako ukázka Sobotkovy schopnosti kombinovat defenzivní disciplínu s agresivními manévry. Zatímco tehdejší válečnictví spoléhalo na statické lineární formace, Sobotka u Vierkirchenu vsadil na vysokou mobilitu svých pluků. Klíčovým momentem byl právě disciplinovaný obrat Rakovnického a Erdingského pluku uprostřed vřavy, což vyžadovalo špičkový výcvik, který generál svým mužům vštěpoval během podzimních měsíců. Politické dozvuky v Evropě Zpráva o francouzské porážce otřásla dvorem ve Versailles. Král Ludvík XV. byl nucen přehodnotit svou strategii v jižním Německu, což oslabilo jeho spojenectví s bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem. Pro Marii Terezii mělo vítězství cenu zlata – nejenže zajistilo bezpečnost dědičných rakouských zemí z jihu, ale také posílilo její mezinárodní prestiž v době, kdy mnozí pochybovali o schopnosti rakouské armády čelit francouzské převaze. Osudy pluků a tradice Bitva u Vierkirchenu se nesmazatelně zapsala do historie zúčastněných pluků. Zejména Rakovnický pluk (Rakonitzer Regiment) se po návratu do Čech těšil obrovské úctě a jeho veteráni tvořili jádro odporu proti Prusům v následujících letech. Naopak zkáza Eseckých husarů (Eszek Hussars) se stala tragickým mýtem; jejich oběť při krytí nebezpečného manévru ve středu pole byla později námětem mnoha vojenských písní a balad oslavujících věrnost habsburské koruně. Osobnost Heinricha von Sobotky Heinrich von Sobotka se po bitvě stal jedním z nejdůvěryhodnějších vojevůdců Marie Terezie. Jeho přístup k armádě byl na svou dobu pokrokový – kladl důraz na logistiku a blaho prostého vojáka, což mu zajišťovalo fanatickou oddanost jeho mužů. Ačkoliv jeho jméno v pozdějších staletích částečně zastínili slavnější maršálové, jeho tažení v roce 1744 zůstává mistrovskou ukázkou toho, jak může jedna dobře vycvičená divize zvrátit průběh celé regionální kampaně.