Bitva u Uhudu Bitva u Uhudu se odehrála 23. března roku 625, kdy se sedmisetčlenná muslimská armáda pod vedením proroka Mohameda střetla s třítisícovým vojskem Kurajšovců, kterému velel Abú Sufján. Boj proběhl u hory Uhud v Arábii. Muslimové byli blízko vítězství, ale jejich touha po kořisti z tábora Kurajšovců vedla k drtivé porážce a smrti mnoha sahábů (blízkých Mohamedových společníků). Historické pozadí Bitva u Badru v roce 624 byla přelomovou událostí, která signalizovala vzestup islámu s Mohamedem v čele. Moc muslimů rostla s každým úspěšným přepadením karavany a vojenskou výpravou, až Mohamed shromáždil vojsko o síle 700 mužů. Pohanský vládce Mekky a vůdce Kurajšovců, Abú Sufján, byl rozezlen neukázněností Abú Džahla, která vedla k jeho smrti u Badru. Abú Sufján se rozhodl utratit každou zlatou minci ze své pokladnice na najmutí dalších vojáků. Dne 23. března 625 zaútočila jeho třítisícová armáda na muslimy u hory Uhud. Průběh bitvy Muslimové vyrazili vstříc blížícímu se nepříteli. Mohamed tehdy nařídil Málku ibn Džahmovi a skupině lučištníků, aby za žádných okolností neopouštěli strategický pahorek u Uhudu, ať už budou muslimové vyhrávat, nebo prohrávat. Během bitvy byl Mohamedův strýc, Hamza ibn Abd al-Muttalib, probodnut oštěpem, který vrhl Wahší ibn Harb, a sám Mohamed byl zasažen kamenem do hlavy. Zpočátku se zdálo, že muslimové směřují k vítězství (byť Pyrrhovu), ale bojovníci na pahorku neuposlechli Mohamedovy rozkazy. Vidina kořisti je zlákala k opuštění pozic, čímž odkryli bok armády. Toho využil Chálid ibn al-Walíd, který vedl jízdní útok kolem nebráněného kopce a vpadl muslimům do zad. Na každého zabitého Kurajšovce připadli čtyři mrtví muslimové a bitva skončila katastrofální porážkou. Muslimové však byli vděční alespoň za to, že Mohamed přežil a jejich věc nebyla zcela uhašena. Následky a odkaz Bitva byla pro muslimy těžkou ranou; ztratili mnoho sahábů i řadových vojáků. Nicméně i Abú Sufján byl rozladěn, protože Mohamed přežil, a po bitvě se na straně Kurajšovců nekonaly žádné velké oslavy. Muslimské vojsko opakovaně provolávalo „Alhamdulillah“ (Chvála Bohu), když zjistilo, že Prorok je naživu. Svou odplatu pak připravili v pozdější Bitvě u Příkopu. Strategické ponaučení a vnitřní disciplína Z vojenského hlediska zůstává bitva u Uhudu klasickou ukázkou toho, jak může nedisciplinovanost zvrátit jisté vítězství v naprostou zkázu. Selhání lučištníků na pahorku Rumat nebylo vnímáno pouze jako taktická chyba, ale v islámské tradici především jako duchovní selhání – upřednostnění světského bohatství (kořisti) před poslušností k Prorokovi. Tato lekce se stala základním kamenem pro budování morálky budoucích muslimských vojsk, kde byla absolutní disciplína a oddanost velení kladena nade vše. Role Chálida ibn al-Walída Tento střet také poprvé naplno ukázal vojenského génia Chálida ibn al-Walída, který v té době ještě bojoval na straně Kurajšovců. Jeho schopnost bleskově rozpoznat oslabení v muslimské linii a provést rozhodující obchvatný manévr s kavalérií předznamenala jeho budoucí kariéru. Později Chálid konvertoval k islámu a stal se jedním z nejúspěšnějších vojevůdců historie, známým pod přídomkem „Meč Alláhův“, přičemž jeho zkušenost od Uhudu hrála klíčovou roli v jeho dalším strategickém uvažování. Psychologický dopad na komunitu v Medíně Porážka u Uhudu byla pro rodící se muslimskou obec v Medíně hlubokým traumatem, ale zároveň katalyzátorem změn. Mohamed musel čelit nejen vnějšímu nepříteli, ale i vnitřním pochybnostem a „pokrytci“ (munafiqun), kteří zpochybňovali jeho vedení po takové ztrátě. Tato krize však vedla k upevnění sociálních vazeb v obci; byly zavedeny nové zákony týkající se dědictví a péče o vdovy a sirotky po padlých bojovnících, což položilo základy islámského sociálního systému. Uhud jako místo paměti Dnes je hora Uhud a přilehlý hřbitov mučedníků (Šuhadá) jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Saúdské Arábii. Poutníci z celého světa zde uctívají památku sedmdesáti padlých muslimů, včetně Hamzy, „Lva Božího“. Uhud tak pro muslimy nepředstavuje jen vzpomínku na vojenský nezdar, ale především symbol vytrvalosti, pokory a nezlomné víry, která dokáže překonat i ty nejtrpčí porážky na cestě k budoucímu triumfu.