Bitva u Turgufezu Bitva u Turgufezu se odehrála v listopadu roku 1655. Střetla se v ní vojska sesazeného krymského chána Mehmeda IV. Geraje s jednotkami věrnými tehdy vládnoucímu chánovi Islámu III. Gerajovi. Krátce po bitvě u Sivtepe se polsko-tatarská žoldnéřská armáda pod vedením Jerzyho Wisniewského vydala vstříc krymskému vojsku Jašlav-beje, které směřovalo k opětovnému dobytí Kyzykermenu. Poté, co Jašlav-bej odmítl výzvu připojit se k povstalcům, došlo k otevřenému střetu. Povstalecká jízda drtivým úderem rozprášila věrnostní kavalérii složenou z jasaqů a oglanů, načež doslova převálcovala Jašlav-bejovu pěchotu. Loajalistická armáda byla zcela zničena, čímž byl Kyzykermen zachráněn před opětovným obsazením vojsky Isláma Geraje. Historický kontext a dozvuky Tento střet nebyl pouhou lokální potyčkou, ale kritickým momentem v krvavé občanské válce v Krymském chanátu. Rozkol mezi dvěma větvemi dynastie Gerajů destabilizoval celý region v době, kdy se východní Evropa zmítala v chaosu polsko-ruských válek a povstání Bohdana Chmelnického. Vítězství Mehmeda IV. u Turgufezu upevnilo jeho mocenské postavení na dolním Dněpru a vytvořilo nárazníkovou zónu, která dočasně ochromila schopnost centrální krymské vlády zasahovat do dění na severu. Strategický význam Kyzykermenu, tehdy klíčové pevnosti na Dněpru, nelze podceňovat. Držení tohoto bodu umožňovalo povstalcům a jejich žoldnéřům kontrolovat důležité brody a říční obchodní trasy. Pro Jerzyho Wisniewského a jeho muže znamenal úspěch u Turgufezu nejen bohatou kořist z pobitých loajalistických oddílů, ale také potvrzení jejich pověsti elitních bojovníků, kteří dokázali kombinovat polskou husarskou taktiku s dravostí tatarské lehké jízdy. Porážka Jašlav-beje vyvolala v Bachčisaraji, sídle chánů, vlnu paniky. Islam III. Geraj byl nucen narychlo povolat posily z odlehlých částí poloostrova a hledat diplomatickou podporu u Osmanské říše. Zničením elitních sborů jasaq (vybraných jezdců) přišel vládnoucí chán o jádro své profesionální armády, což jej donutilo spoléhat se na nespolehlivé klanové milice, jejichž loajalita se často klonila na stranu vítěze. Dlouhodobě však tato bitva prohloubila vyčerpání krymských zdrojů. Neustálé vnitřní rozbroje v polovině 17. století vedly k oslabení vlivu chanátu na stepní oblasti a postupně otevíraly cestu k budoucí dominanci carského Ruska v této oblasti. Turgufez tak zůstává symbolem promarněné příležitosti pro jednotný Krym, který se namísto expanze utápěl v bratrovražedném boji pod taktovkou cizích žoldnéřů.