Bitva u Trafalgaru: Den, kdy se rozhodlo o osudu moří Bitva u Trafalgaru (21. října 1805) představovala klíčové námořní střetnutí napoleonských válek, které se odehrálo u mysu Trafalgar nedaleko španělského Cádizu. Spojená francouzsko-španělská flota čítající 41 lodí pod velením Pierra-Charlese Villeneuva a Federica Graviny byla při pokusu o ústup k Neapoli napadena britským loďstvem 33 lodí, kterému veleli admirál lord Horatio Nelson a Cuthbert Collingwood. Nelson se rozhodl pro odvážný a neortodoxní manévr: protnout nepřátelskou linii na třech místech. Tato taktika, součást Nelsonovy strategie „pell-mell“ (hlava nehlava), měla za cíl vyvolat chaos v řadách početnějšího nepřítele. Ačkoliv francouzsko-španělská flota disponovala mohutnějšími plavidly, včetně monstrózní čtyřpalubové lodi Santisima Trinidad, Britové své soupeře manévrováním zcela předčili. Z 41 spojeneckých lodí jich 21 zajali a jednu zničili. Vítězství však bylo vykoupeno krví. Admirál Nelson byl na palubě své vlajkové lodi HMS Victory smrtelně zasažen francouzským odstřelovačem z lodi Redoubtable a španělský admirál Federico Gravina utrpěl zranění, jimž později podlehl. Villeneuve byl ke konci bitvy zajat na své vlastní lodi a zbytek zdecimované floty se potupně odplazil zpět do Cádizu. Strategický genius a Nelsonův dotek Nelsonova taktika u Trafalgaru nebyla jen o odvaze, ale o hlubokém pochopení psychologie boje a námořního umění. Namísto tradičního paralelního ostřelování, které často končilo nerozhodně, zaútočil v kolmých kolonách. Tím sice vystavil přídě svých lodí ničivé palbě nepřátelských boků, ale jakmile britské lodě pronikly skrz linii, mohly pálit z obou stran do zranitelných zádí a přídí soupeřů. Tento riskantní tah, známý jako „Nelsonův dotek“, proměnil organizovanou formaci spojenců v sérii izolovaných soubojů, ve kterých exceloval britský výcvik a rychlost dělostřelby. Život a smrt na palubě řadové lodi Podmínky během bitvy byly nepředstavitelné. Paluby se proměnily v jatka pokrytá pilinami, které měly vsakovat krev, zatímco vzduch byl nasycen hustým dýmem z černého prachu, skrze který nebylo vidět na krok. Námořníci pracovali v nelidském hluku a horku, ovládajíce těžká děla, zatímco nad jejich hlavami dopadaly třísky z rozstřílených stěžňů. Nelsonovo zranění zasáhlo posádku přímo do srdce, avšak zpráva o jeho pádu byla tajena až do okamžiku, kdy bylo vítězství nezpochybnitelné, aby nepodlomila morálku mužstva. Santisima Trinidad: Pýcha a pád obra Zvláštní pozornost si zaslouží španělský kolos Santisima Trinidad, v té době největší válečná loď světa. Tento „plovoucí zámek“ se 140 děly byl symbolem španělské námořní moci, avšak v bitvě se ukázal být příliš těžkopádným. Poté, co byl obklíčen britskými loděmi a vystaven drtivé palbě, byl nakonec nucen kapitulovat. Je ironií osudu, že tento symbol tehdejší éry se nepotopil přímo v boji, ale o den později v silné bouři, která oblast zasáhla, čímž definitivně skončila jedna kapitola dějin plachetnic. Dědictví, které přepsalo mapu světa Dopady bitvy u Trafalgaru byly dalekosáhlé a rezonovaly celé století. Británie tímto vítězstvím potvrdila svou absolutní nadvládu nad světovými oceány (Pax Britannica), která trvala až do počátku 20. století. Pro Napoleona znamenal Trafalgar definitivní konec snů o invazi do Anglie a donutil ho zaměřit svou expanzi výhradně na evropský kontinent. Nelson se stal nesmrtelným národním hrdinou a jeho jméno dodnes připomíná Trafalgarské náměstí v srdci Londýna, kde jeho socha z výšky shlíží na město, které pomohl zachránit.