Bitva o Thysdrus Bitva o Thysdrus se odehrála v lednu roku 533 na samém počátku vandalské války. Římská expedice pod vedením generála Belisaria dobyla severoafrické město Thysdrus, které držela jen malá vandalská posádka. Šlo o vůbec první město v severní Africe, které bylo získáno zpět do rukou Byzantské říše. Pozadí událostí V roce 530 provedl vandalský šlechtic Gelimer převrat proti králi Hilderichovi, který byl spojencem Byzantinců. Císař Justinián I. následně požadoval, aby byl Hilderich buď znovu dosazen na trůn, nebo aby mu byl umožněn odchod do exilu ke dvoru v Konstantinopoli. Gelimer se však nenechal Justiniánovými hrozbami zastrašit. V roce 533 spatřil Justinián příležitost Vandaly potrestat, neboť vyslali většinu svého vojska na námořní výpravu proti Godasovi, vzpurnému vandalskému guvernérovi Sardinie. V lednu 533 se „římská expedice“ vylodila v severní Africe; byla rozdělena do dvou armád, kterým veleli Belisarius a Jan Armén. Belisariovo vojsko postupovalo podél slabě bráněného pobřeží a rozhodlo se vyrvat z rukou vandalské posádky město Thysdrus. Belisariových 1 560 vojáků zaútočilo na neopevněné město, které bránilo pouhých 360 mužů pod vedením Theodemira. Průběh bitvy Byzantinci postupovali do města hlavní třídou, neboť ulice na západním konci byla zatarasena a opevněna kůly. Vandalové bránili centrální ulici, ale byli přemoženi drtivou byzantskou přesilou. Současně byzantské jezdectvo objelo město ze západu a napadlo Vandaly do zad. Jakmile jedna vandalská jednotka zakolísala, zachvátila panika i ostatní a vandalská posádka se po krátkém, leč intenzivním boji vzdala. Následky a další vývoj Thysdrus padl do rukou Byzantinců se ztrátou 123 mužů na straně útočníků. Během svých tažení stál Belisarius před volbou: buď navrátit město pod byzantskou správu, nebo vyhlásit nezávislost a pokusit se o obnovu Západořímské říše. První možnost znamenala, že se jeho síly nebudou moci trvale usadit a vybírat daně pro vlastní potřebu, ale Justinián by expedici občas poskytoval posily a prostředky na údržbu. Vyhlášení nezávislosti by naopak vyvolalo Justiniánův hněv a ukončilo veškerou finanční podporu. Belisarius nakonec ponechal město pod byzantskou kontrolou a pokračoval v tažení. V reakci na byzantskou invazi nechal král Gelimer popravit svrženého Hildericha. Jeho smrt uvrhla konflikt do ještě větší brutality, neboť naděje na mírové řešení definitivně pohasla. Zbytek světa sledoval dění se zatajeným dechem; Justinián nechtěl dopustit, aby Gelimerovy činy urážely majestát jeho říše, a využil této příležitosti k potrestání troufalého vzdoru s tvrdostí, která byla pro jeho vládu typická. Tento první úspěch u Thysdru byl klíčovým morálním povzbuzením pro celou byzantskou armádu. Ukázalo se, že vandalská moc v Africe není tak neotřesitelná, jak se dříve zdálo, a že byzantská kombinace disciplinované pěchoty a elitních jízdních lučištníků (katafraktů) je na afrických pláních smrtící silou. Belisarius se po bitvě nezdržoval dlouhými oslavami a okamžitě zavedl v obsazeném městě přísný řád, aby zabránil drancování a získal si tak na svou stranu místní římsko-africké obyvatelstvo, které po desetiletích pod nadvládou ariánských Vandalů vítalo své pravověrné osvoboditele. Strategický význam Thysdru spočíval především v jeho poloze v bohaté zemědělské oblasti a v symbolice jeho monumentálního amfiteátru, který byl jedním z největších v římském světě. Ovládnutím tohoto uzlu Belisarius efektivně narušil vandalské zásobovací linie a vytvořil si bezpečné zázemí pro další postup směrem k hlavnímu městu Kartágu. Bitva u Thysdru tak sice byla rozsahem malá, ale politicky a psychologicky předznamenala pád celého Vandalského království. Císař Justinián v Konstantinopoli přijal zprávu o vítězství s velkým zadostiučiněním. Pro něj byla tato kampaň součástí velkolepého plánu na obnovu hranic římského impéria v celém Středomoří. Vítězství u Thysdru využila císařská propaganda k upevnění obrazu Justiniána jako vyvoleného Božího bojovníka, který navrací civilizaci tam, kde dříve vládlo barbarství. Tato ideologie pak hnala byzantská vojska vpřed i v následujících měsících, kdy došlo k rozhodujícím střetům u Ad Decimum a Tricamarum. Dlouhodobý dopad bitvy se však neomezoval pouze na vojenské úspěchy. Po opětovném začlenění regionu do říše musela byzantská správa čelit neustálým útokům berberských kmenů z vnitrozemí, které v rozvratu vandalské moci spatřovaly vlastní šanci na expanzi. Thysdrus se tak v následujících letech stal součástí rozsáhlého systému opevnění, tzv. Limes Africanus, který měl chránit nově nabyté provincie před chaosem, jenž se šířil z pouště.