Bitva u řeky Silarus Bitva u řeky Silarus se odehrála v roce 71 př. n. l., kdy bylo otrocké vojsko pod vedením Spartaka obklíčeno a zničeno deseti římskými legiemi pod velením Marca Licinia Crassa, Gnaea Pompeia Magna a Marca Terentia Varrona Luculla. Z 50 000 otroků jich bylo 47 000 buď zabito přímo v boji, nebo ukřižováno krátce po něm; mezi ukřižovanými byl i samotný Spartakus. Pozadí V roce 72 př. n. l. pochodovala Spartakova armáda čítající 70 000 mužů z Capuy směrem k Brundisiu, kde Spartakus očekával flotilu 500 kilických pirátských lodí. Plánem bylo nechat se kilickou flotilou přepravit z Itálie, aby se otroci mohli vrátit do svých domovů jako svobodní lidé. Spartakus již dříve přislíbil kilickému vyslanci Tigranu Levantovi platbu 50 milionů sesterciů výměnou za pomoc. Poté, co byl římský senát poražen u Vesuvu a Metaponta, připravil pro závěrečné tažení proti otrokům osm legií. Velení senát nabídl patriciji ve výslužbě Marcu Liciniu Crassovi, nejbohatšímu občanu Říma. Crassus odpověděl požadavkem, aby byl zvolen prvním konzulem a nejvyšším velitelem italských legií a aby se senát vzdal své pravomoci nad soudy, čímž by fakticky vznikla Crassova diktatura. Populistický senátor Gracchus, který se snažil zabránit tomu, aby Spartakus dohnal senát k přijetí Crassových požadavků, uzavřel s kilickou flotilou dohodu, která měla Spartakovi a jeho armádě umožnit nerušeně opustit Itálii. Gracchův žák Julius Caesar byl však mentorovou spoluprací se zločinci znechucen a plán prozradil Crassovi. Ten reagoval podplacením kilické flotily, aby odplula, místo aby Spartakovi pomohla. Současně byly z Hispánie staženy legie Gnaea Pompeia Magna, které se vylodily v Rhegiu, zatímco legie Marca Terentia Varrona Luculla byly povolány z východu a přistály v Brundisiu. Tigranes varoval Spartaka před tímto vývojem i před zradou pirátů. Spartakus byl nucen táhnout na sever k Římu, místo aby čelil armádám Pompeia a Luculla ze dvou stran s mořem v zádech. Spartakus tak vyrazil na Řím s vědomím, že tímto krokem získá Crassus podporu senátu k nastolení diktatury s neomezeným velením nad římskou armádou. Senát, vyděšený Spartakovými plány na osvobození otroků v samotném městě Římě, skutečně na Crassovy podmínky přistoupil. Crassus přísahal svým vojákům i senátorům, že Spartaka náležitě potrestá a vzpouru otroků rozdrtí. Crassus se svým vojskem vyrazil na jih vstříc Spartakovi. Když rozbil tábor poblíž dnešního Strongoli v Kalábrii, nařídil změnit pozice svých jednotek, aby zmátl Spartakovy zvědy. Své plány koordinoval s Pompeiem, jehož legie měly urazit 20 mil ze svých původních pozic na západě a skrze skrytý apeninský průsmyk vpadnout do týlu Spartakových linií, a s Lucullem, jehož armáda postupovala z jihu v usilovných nočních pochodech. Bitva Spartakus o blízkosti dalších římských armád nevěděl a rozvinul své šiky proti Crassovi. Jakmile Římané zahájili postup, nechal Spartakus proti jejich liniím vyslat hořící balíky sena, což vyvolalo paniku a donutilo římské přední jednotky k ústupu. Mnozí uhořeli, zatímco ti, kteří při ústupu zaostali, byli pobiti postupujícími otroky. Poté otroci vtrhli do přímého střetu s Crassovým vojskem. Spartakus vjel do vřavy na koni, než byl sražen k zemi a nucen bojovat pěšky. Spartakus zabil dva centuriony, zatímco se snažil probít přímo ke Crassovi, ale řady otroků začaly řídnout pod těžkými ztrátami, zejména když na bojiště dorazily zbývající dvě římské armády a zaútočily na ně ze všech stran. Spartakův pobočník Crixus byl mezi tisíci padlými; přímo na bitevním poli zahynulo asi 36 000 mužů, zatímco 11 000 bylo zajato. Zajato bylo i necelých 40 žen (včetně Spartakovy manželky Varinie), ostatní uprchly s dětmi do kopců. Následky Po bitvě Crassus slíbil zajatým mužům milost, pokud identifikují Spartakovo živé nebo mrtvé tělo. Než se však Spartakus stačil sám přihlásit, povstal jeho pobočník Antoninus Siculus a prohlásil: „Já jsem Spartakus!“ V rámci solidarity následovalo jeho příkladu i několik dalších vězňů. Crassa vzpoura otroků natolik rozhněvala, že nařídil všech 11 000 vězňů ukřižovat podél cesty Via Appia až k branám Říma. Spartakus byl ukřižován jako poslední a těsně před smrtí na kříži mohl spatřit Varinii a jejich dítě (kterému byla po únosu Gracchem udělena svoboda). Historický kontext a odkaz Porážka u řeky Silarus znamenala definitivní konec Třetího povstání otroků, známého také jako Spartakovo povstání. Ačkoliv se římské moci podařilo odpor zlomit s nevídanou brutalitou, tato událost zanechala v římské psychice hlubokou stopu. Strach z masové vzpoury vnitřních nepřátel vedl k postupnému zpřísňování zákonů týkajících se držení otroků, ale paradoxně také k mírnému zlepšení podmínek v některých zemědělských latifundiích, aby se předešlo dalšímu výbuchu násilí. V politické rovině bitva upevnila mocenské ambice Marca Licinia Crassa, ovšem o slávu se musel dělit s Pompeiem, který v okolí pochytal zbytky prchajících povstalců a následně si v senátu nárokoval zásluhy za ukončení války. Tato rivalita mezi Crassem a Pompeiem byla jedním z klíčových faktorů, které později vedly k vytvoření prvního triumvirátu, do něhož přizvali i Julia Caesara, čímž započal nezvratný proces rozpadu Římské republiky. Osud Spartaka se stal v průběhu staletí mocným symbolem boje za svobodu a lidskou důstojnost. V moderní době byl jeho příběh reinterpretován v mnoha uměleckých dílech, od literárních zpracování přes slavný film Stanleyho Kubricka až po současné seriálové adaptace. I když se historická fakta často mísí s legendami (například slavná scéna „Já jsem Spartakus“ je pravděpodobně pozdějším dramatickým doplňkem), jeho jméno zůstává synonymem pro odpor proti útlaku. Z archeologického hlediska zůstává přesná lokalizace bojiště u řeky Silarus předmětem bádání. I po více než dvou tisíciletích se v oblasti dnešní Kampánie a Kalábrie objevují nálezy zbraní a výstroje z daného období, které připomínají tragický konec armády, jež se odvážila vyzvat na souboj největší mocnost tehdejšího světa. Cesta Via Appia, lemovaná tisíci kříži, zůstává v historické paměti jedním z nejtemnějších obrazů antického Říma.