Bitva u Crateru: Výbuch, který změnil obléhání v masakr Bitva u Crateru (Bitva o kráter) byla jednou z nejpozoruhodnějších a zároveň nejtragičtějších epizod americké občanské války. Odehrála se v roce 1864 během vleklého obléhání Petersburgu. Unijní generál Ulysses S. Grant měl v čerstvé paměti krvavé selhání čelních útoků proti zakopaným konfederačním pozicím u Cold Harboru a odmítal opakovat stejnou chybu u silně opevněného Petersburgu. Podplukovník Henry Pleasants ze 48. pensylvánského pěšího pluku proto přišel s odvážným plánem: využít zkušené horníky ze své jednotky, vykopat pod konfederačními liniemi šachtu a pod dělostřeleckou baštou Elliott’s Salient odpálit masivní nálož. Exploze měla zlikvidovat obránce a vytvořit v linii průlom, kterým by Unie vtrhla do města. Pleasantsův nadřízený, generálmajor Ambrose Burnside, plán nadšeně podpořil, ačkoliv Grant a generál George Meade mu příliš nedůvěřovali a odmítli na něj vyčlenit adekvátní zdroje. Dne 17. července dosáhla šachta svého cíle přímo pod konfederačním postavením. Přestože generál Robert E. Lee dostával zprávy o unijních podkopných pracích, zareagoval až po dvou týdnech a konfederační protiminové úsilí tunel neodhalilo. Tři dny po neúspěšné první bitvě u Deep Bottom se Grant a Meade konečně rozhodli minu využít. Útok měla vést divize černošských jednotek (USCT) pod velením generála Edwarda Ferrera. Meade se však na poslední chvíli pokusil Burnsidea odradit od nasazení černošských vojáků v první vlně – obával se jejich zbytečného masakrování rasistickými konfederáty v případě neúspěchu, a možná pochyboval i o jejich bojeschopnosti. Grant s Meadem souhlasil, a tak byla do čela útoku narychlo nasazena divize Jamese H. Ledlieho. Dne 30. července 1864 v 4:44 ráno nálože explodovaly. Výbuch doslova vypařil 278 konfederačních vojáků z 18. a 22. jihokarolínského pluku, vymrštil do vzduchu tuny zeminy i děla a vytvořil kráter hluboký přes 9 metrů. Opilý generál Ledlie však neudělil rozkaz k okamžitému útoku a unijní vojáci deset minut jen nevěřícně přihlíželi. Když konečně vyrazili, namísto aby kráter oběhli, udělali osudovou chybu – vlezli přímo do něj v domnění, že jim poslouží jako skvělý střelecký zákop. Hluboká jáma se brzy stala přecpanou pastí smrti. Konfederační vojáci se rychle vzpamatovali a začali do kráteru pálit jako na střelnici. Burnside, místo aby útok odvolal, poslal do vřavy Ferrerovu černošskou divizi. Vojáci bez žebříků se marně pokoušeli vyškrábat ven, zatímco byli masakrováni střelbou i v boji zblízka. Rasistická nenávist konfederačních vojáků vedla k brutálnímu vybíjení černošských jednotek; masakr zastavil až zásah konfederačního generála Williama Mahonea, který zabránil vraždění zajatců. Grant později hořce litoval ztráty této jedinečné příležitosti a Burnside byl kvůli totálnímu selhání definitivně zbaven velení. Strategické důsledky a "všední den" v pekle Neúspěch u Crateru odsoudil obě armády k dalším osmi měsícům vyčerpávající zákopové války. Petersburg se stal předobrazem hrůz první světové války – krajina byla rozryta kilometry valů, ostnatým drátem a minovými poli. Vojáci trpěli nemocemi, nedostatkem potravin a neustálým ostřelováním odstřelovačů. Pro Granta znamenal tento nezdar nutnost změnit strategii z rychlého úderu na pomalé ekonomické a materiální drcení nepřítele, což sice nakonec vedlo k vítězství, ale za cenu tisíců dalších životů. Politické dozvuky ve Washingtonu Bitva měla také hluboký politický dopad. Sever byl po masakru šokován a unijní tisk nešetřil kritikou. Prezident Abraham Lincoln, který právě čelil kampani za své znovuzvolení, musel obhajovat efektivitu války před válečným skepticismem demokratů. Vyšetřování vedené Společným výborem pro vedení války (Joint Committee on the Conduct of the War) později potvrdilo, že hlavní příčinou katastrofy byla neschopnost velitelů, zejména Ledlieho, a nesmyslná změna plánu nasazení vycvičených černošských jednotek těsně před útokem. Hrdinství a tragédie USCT Pro vojáky United States Colored Troops (USCT) byl Crater křtem ohněm, který ukázal jejich neuvěřitelnou odvahu i tragický osud. Přestože byli do bitvy vrženi v momentě, kdy už byla situace téměř ztracená, bojovali s nesmírným nasazením. Jejich oběť však byla dlouho přehlížena a v poválečných narativech "Ztracené věci" (Lost Cause) byla jejich role bagatelizována. Dnes je Crater vnímán jako jeden z nejsilnějších důkazů odhodlání Afroameričanů vybojovat si svobodu se zbraní v ruce, navzdory předsudkům vlastních velitelů. Crater jako memento moderní války Dnes je místo bitvy součástí národního parku a samotný kráter, byť už zarostlý trávou a částečně erodovaný, zůstává tichým svědkem tehdejšího pekla. Historici na bitvu u Crateru nahlížejí jako na tragické varování před tím, co se stane, když se inovativní technologie (hornické inženýrství a masivní výbušniny) setká s rigidním a nekompetentním vojenským vedením. Byla to bitva, která mohla ukončit válku o několik měsíců dříve, nebýt lidského selhání a hluboce zakořeněného rasismu tehdejší doby. Galerie Unijní vojáci připravující se k útoku Detonace výbušnin pod Elliott's Salient Výbuch u Crateru (umělecké ztvárnění) Hromady mrtvých unijních vojáků po bitvě