Bitva u Allie: Den, kdy se Řím otřásl v základech Bitva u Allie se odehrála 18. července roku 390 př. n. l. Tehdy galská armáda složená z kmenů Senonů a Arvernů, vedená senonským králem Brennem, naprosto rozdrtila římské vojsko pod velením šesti vojenských tribunů, a to pouhých deset mil severně od Říma. Tato katastrofální porážka otevřela Galům cestu k vyplenění Říma a masakru tamní starší elity. Ačkoliv se jim nepodařilo dobýt opevněnou městskou citadelu, Senonové byli nakonec přepadeni, poraženi a donuceni k útěku. Předehra ke konfliktu Kolem roku 400 př. n. l. vtrhli galští Senonové do Itálie. Údajně je k tomu přizval Etrusk jménem Aruns, který se chtěl pomstít za to, že clusijský král Lucumo svedl jeho manželku. Aruns Galy nalákal na ukázky vína, oliv a fíků s tvrzením, že Itálie je sice úrodná a bohatá, ale obydlená slabými bojovníky. Clusium požádalo o pomoc svého mocného spojence, Římskou republiku. Řím vyslal bratry Quinta, Caesa a Numeria Fabia Ambusta jako vyslance ke králi Brennovi do jeho nově založeného sídla Sena Gallica. Senonové souhlasili s mírem pod podmínkou, že jim Clusijští postoupí část půdy. Římané však odmítli a vypukl spor. Během potyčky jeden z římských bratrů zabil senonského náčelníka, načež se Galové stáhli, aby se poradili o dalším postupu. Průběh bitvy Brennus se svou třicetitisícovou keltskou armádou vytáhl na Řím, aby vykonal krutou pomstu za smrt svého druha. Římané narychlo sestavili čtyři legie a doplnili je o domobranu z řad rolníků a měšťanů. Celkem 15 000 římských vojáků se střetlo s Galy u soutoku řek Tiber a Allia. V okamžiku příchodu Římanů už bitevní pole kypělo keltskými bojovníky. Římská armáda, tvořená převážně nezkušenými občany, stanula proti početnější a hrozivější síle. Keltští válečníci byli v boji pružnější a Římany snadno přemohli. Římská falanga se zhroutila a byla zmasakrována. Nechráněný Řím tak zůstal vydán napospas osudu. Pád Říma a "Vae victis!" Obyvatelé Říma v panice uprchli a odvezli náboženské relikvie. Bojaschopní muži se stáhli do citadely na Kapitolu, zatímco "neužitečné krky" (ženy, starci a děti) byli ponecháni ve městě. Když Brennus dorazil k branám, našel Collinovu bránu otevřenou a město zdánlivě opuštěné. Starší senátoři a vysloužilí generálové se rozhodli obětovat: v nejlepších šatech usedli ve svých vilách a čekali na smrt. Galové město plenili, ale ticho v ulicích v nich vzbuzovalo neklid. Když jeden z Galů přistoupil k šlechtici Marcu Papiriovi a zvědavě mu sáhl na vousy, Papirius ho udeřil svou slonovinovou holí. To rozpoutalo masakr – domy byly vyrabovány a zapáleny, elita vybita. Citadela na Kapitolu však stále odolávala. Při následném vyjednávání Římané nabídli 1 000 liber zlata za odchod Galů. Když si však všimli, že Galové zfalšovali váhy, začali si stěžovat. Brennus tehdy přistoupil k vahám, přihodil na misku svůj těžký meč a zvolal: "Vae victis!" (Běda poraženým!). Senonové nakonec s výkupným odešli, ale na zpáteční cestě je přepadlo vojsko Marca Furia Camilla. Porážka Galů byla totální – Brennus padl a nepřežil nikdo, kdo by o katastrofě podal zprávu. Historický dopad a reforma armády Porážka u Allie a následné pokoření Říma se stalo hlubokým traumatem v římské národní paměti. Den 18. července byl od té doby označován jako dies Alliensis (den od Allie) a považován za nešťastný den, kdy se nesměly uzavírat žádné důležité obchody ani provádět náboženské rituály. Tato událost však posloužila jako katalyzátor zásadních změn v římském vojenství. Římané si uvědomili, že jejich dosavadní těžkopádná falanga řeckého typu není v členitém terénu a proti pohyblivým nepřátelům efektivní. Zrod manipulového systému V reakci na galskou hrozbu začal Řím postupně přecházet na tzv. manipulový systém. Armáda byla rozdělena do menších, samostatně operujících jednotek (manipulů), které se dokázaly rychle přizpůsobit situaci na bojišti. Bojovníci byli navíc rozděleni podle zkušeností do tří linií: hastati, principes a veteráni triarii. Tato taktická inovace učinila z římské legie nejdokonalejší válečný stroj starověku, který později umožnil Římu ovládnout celé Středomoří. Opevnění a legendy o husách Dalším bezprostředním důsledkem bylo vybudování masivních hradeb, známých jako Serviovo opevnění, které měly město v budoucnu ochránit před podobnými nájezdy. Do dějin se z tohoto období zapsala i legenda o "kapitolských husách". Ty měly svým kejháním vzbudit obránce Kapitolu právě ve chvíli, kdy se Galové pokoušeli v noci nepozorovaně vyšplhat na hradby, a zachránit tak poslední římskou baštu před pádem. Psychologie římské neústupnosti Brennovo "Vae victis" vštípilo Římanům lekci, kterou si pamatovali po staletí: mír nelze koupit, ale musí být vybojován. Tato událost zformovala římskou politiku nekompromisnosti. Zatímco jiné národy by se po takové porážce pravděpodobně podrobily, Římané se zatvrdili. Právě tato psychologická odolnost a ochota bojovat až do úplného konce se stala klíčovým rysem, který později odlišoval Řím od jeho soupeřů, jako byli Kartáginci nebo helénistická království.