Bitva u řeky Albis Bitva u řeky Albis (Labe) představovala zásadní vojenský střet mezi romanogalským náčelníkem Tancredem a vpádem germánských kmenů, v jejichž čele stál především alamanský vůdce Vadomar. Navzdory výrazné početní převaze nepřítele dokázala Tancredova skvěle vycvičená a disciplinovaná armáda zvítězit. Germánským vojskům způsobila drtivé ztráty a podařilo se jí zajmout nejen samotného Vadomara, ale i řadu dalších kmenových náčelníků. Tancredův triumf vyvolal vlnu uznání po celém římském světě; západořímský císař mu udělil titul „Lenní pán Galie“ (Overlord of Gaul), čímž ho fakticky uznal nejvyšším správcem všech římských provincií severně od Alp, s výjimkou Británie. Na toto vítězství Tancred navázal rozsáhlým tažením za řeku Albis, během něhož pustošil území nepřátelských kmenů a odváděl rukojmí, aby zajistil stabilitu na hranicích impéria. Historické souvislosti a důsledky Strategický význam bitvy spočíval především v Tancredově schopnosti využít terénu u meandrů řeky Albis. Zatímco se germánské oddíly spoléhaly na živelný útok a svou početní masu, Tancred uplatnil pozdně římskou taktiku „stěny štítů“ v kombinaci s bleskovými výpady lehké jízdy do boků nepřítele. Tento masakr u břehů Labe nadlouho otřásl sebevědomím alamanských kmenových svazů a vytvořil nárazníkové pásmo, které Galii dopřálo několik desetiletí relativního klidu a hospodářského rozkvětu. Po svém jmenování „Lenním pánem Galie“ zahájil Tancred ambiciózní program opevňování limitu. Nechal obnovit zchátralé pevnosti podél Rýna a vytvořil síť signálních věží, které umožňovaly rychlou komunikaci mezi posádkami. Jeho politická moc rostla natolik, že v tehdejší Galii začaly obíhat mince s jeho podobiznou, což byl krok na samé hranici velezrady vůči císaři, avšak v chaosu upadající říše šlo o nezbytný projev autority, který udržoval loajalitu legií. Osud zajatého Vadomara se stal předmětem mnoha legend. Namísto okamžité popravy jej Tancred využil jako diplomatický nástroj. Vadomar byl v řetězech dopraven do Trevíru, tehdejšího správního centra severu, kde musel veřejně odpřisáhnout věrnost Římu. Později mu bylo umožněno vrátit se ke svému lidu jako loutkový vládce, čímž Tancred zajistil, že vnitřní rozbroje mezi Germány budou pracovat ve prospěch romanogalské správy. V dlouhodobém měřítku však Tancredův úspěch zasel semínka budoucího napětí. Jeho rostoucí vliv v provinciích severně od Alp začal vzbuzovat obavy u dvora v Mediolanu. Obrovská kořist z tažení za Labe sice naplnila pokladnice Galie, ale zároveň přitáhla pozornost ambiciózních generálů, kteří v Tancredovi neviděli ochránce hranic, nýbrž nebezpečného uzurpátora, jehož mocenský vzestup mohl kdykoliv ohrozit stabilitu samotného císařského stolce.