Bitva u Tarutina: Bod zlomu v ruském tažení Bitva u Tarutina byl jezdecký střet mezi Ruským impériem a Prvním francouzským císařstvím, který se odehrál 18. října 1812 během Napoleonova ruského tažení. Po krvavé bitvě u Borodina nařídil ruský vrchní velitel Michail Kutuzov svým vojskům ústup jižně od Moskvy, aby mohl doplnit prořídlé řady své armády. Zatímco se kozácké oddíly přesouvaly po rjazaňské silnici a úspěšně mátly francouzské jednotky pod velením maršála Joachima Murata, Kutuzov rozbil ležení u vesnice Tarutino poblíž Kalugy. Když Murat odhalil svůj omyl, utábořil se nedaleko Tarutina, aby mohl na Kutuzova dohlížet, zatímco Napoleon okupoval Moskvu. Dne 18. října 1812 vydal Kutuzov rozkaz generálům Bennigsenovi a Miloradovičovi k tajnému nočnímu útoku na francouzské pozice skrze husté lesy. Ačkoliv se většina ruských jednotek v černočerné tmě ztratila, kozáci Vasilije Orlova-Denisova dorazili k cíli včas a za úsvitu vpadli do francouzského tábora. Díky zpoždění ostatních ruských formací se Francouzi stihli z prvotního šoku vzpamatovat a zahájili palbu na Rusy vycházející z lesa. Aby se Murat vyhnul úplnému obklíčení, byl nucen ustoupit. V boji padl ruský generál Karl Gustav von Baggovut a Bennigsen utrpěl bolestivé zranění nohy. Kutuzovovi se však podařilo zdecimovat cenné francouzské jezdectvo a dokázat, že Napoleonovu dříve neporazitelnou armádu lze na bojišti zdolat. Jelikož se Napoleonovi nepodařilo vynutit si ruskou kapitulaci ani dobytím Moskvy, zahájil hned následujícího dne, 19. října, vlastní ústup z města. Strategický význam tarutinského manévru Úspěch u Tarutina nebyl jen vítězstvím taktickým, ale především psychologickým. Kutuzovův slavný „boční manévr“ odřízl Velkou armádu od nezplundrovaných jižních gubernií a donutil Francouze uvažovat o ústupu po stejné cestě, kterou do Ruska přišli – po drancováním vyčerpané smolenské silnici. Pro ruské vojáky byla tato bitva první ofenzivní akcí od počátku války, která jim vrátila víru ve vlastní sílu a podlomila auru neporazitelnosti francouzského císaře. Stav francouzské armády v předvečer ústupu V době střetu u Tarutina se Muratova jízda nacházela v žalostném stavu. Nedostatek píce a neustálé přepady partyzánských oddílů vedly k masivnímu úhynu koní. Francouzští vojáci, oslabení hladem a nemocemi, byli v táboře zaskočeni v nedbalkách – mnozí z nich se v době útoku věnovali shánění potravy nebo odpočívali. Ztráta stovek jezdeckých koní a desítek děl během bitvy jen potvrdila, že technická převaha Napoleonova vojska se definitivně rozplynula v nekonečných ruských dálavách. Role partyzánské války a kozáků Vítězství u Tarutina úzce souviselo s narůstajícím lidovým odporem. Kozácké jednotky, které byly u Tarutina klíčovou silou, neoperovaly v izolaci; byly podporovány rolnickými oddíly, které narušovaly francouzské zásobovací linie. Právě tato součinnost pravidelné armády a „malé války“ (partyzánského boje) vytvořila kolem Murata informační vakuum, díky němuž mohl Orlov-Denisov provést svůj překvapivý útok, aniž by o něm Francouzi věděli dříve, než bylo příliš pozdě. Důsledky pro Napoleonovo rozhodování Když se zpráva o porážce u Tarutina donesla k Napoleonovi do Moskvy, právě probíhala přehlídka vojsk. Císař pochopil, že čas hraje proti němu a že Kutuzovova armáda je v mnohem lepším stavu, než mu jeho generálové hlásili. Tato bitva se tak stala definitivním impulsem k opuštění Moskvy. Napoleon se sice ještě pokusil probít na jih v bitvě u Malojaroslavce, ale tarutinské vítězství mu již dříve uzavřelo nejvýhodnější cesty, čímž předznamenalo tragický zánik Velké armády v ruské zimě.