Bitva o Tarawu: Peklo v kousku ráje Bitva o Tarawu představovala jeden z nejbrutálnějších střetů v tichomořském dějišti druhé světové války. Odehrála se mezi 20. a 23. listopadem 1943 v rámci operace Galvanic. Generál Julian C. Smith dostal za úkol vést 35 000 vojáků americké armády a 18 000 příslušníků námořní pěchoty (USMC) k dobytí atolu Tarawa v Gilbertových ostrovech. Proti nim stála silně opevněná posádka čítající 2 619 elitních japonských vojáků a přibližně 2 200 dělníků z Japonska a Koreje. Japonský generál Keidži Šibazaki se tehdy sebevědomě nechal slyšet: „Milionu mužů by trvalo sto let, než by Tarawu dobyli.“ Kvůli chybným informacím o výšce přílivu a profilu pobřeží uvízla americká vyloďovací plavidla na mělčině daleko od břehu. Mnoho mariňáků zahynulo pod palbou dříve, než vůbec pocítili písek pod nohama. Ti, kteří přežili, zůstali přišpendleni na pláži. Teprve nasazení obrněné techniky a plamenometů umožnilo Američanům zatlačit japonské síly zpět. Ohniska odporu bojovala až do 23. listopadu 1943. Z celé japonské posádky přežilo a bylo zajato pouhých 17 vojáků a 129 dělníků. Během pouhých 76 hodin ztratili Američané 1 696 mužů a 2 101 jich bylo zraněno – děsivá bilance za dobytí ostrova o velikosti newyorského Central Parku. Strategický význam Betio Klíčem k celému atolu byl malý ostrov Betio na jihozápadě Tarawy. Právě zde Japonci vybudovali letiště, které ohrožovalo americké zásobovací trasy mezi Havají a Austrálií. Pro americké velení bylo dobytí tohoto strategického bodu nezbytné pro další postup směrem k Marshallovým ostrovům a Mariánám. Betio však bylo doslova přecpáno bunkry, kulometnými hnízdy a dělostřeleckými bateriemi, které byly vzájemně propojeny systémem tunelů, což z ostrova dělalo skutečnou „nepohyblivou letadlovou loď“. Lekce zaplacená krví Krvavá lázeň na Tarawě vyvolala ve Spojených státech vlnu šoku a veřejné kritiky, ale pro americkou válečnou mašinérii se stala krutou, leč nezbytnou lekcí. Právě zde se ukázalo, že standardní dělostřelecká příprava z lodí není proti hluboko zakopaným betonových bunkrům dostatečně účinná. Americké námořnictvo po bitvě zásadně změnilo taktiku obojživelných operací, vylepšilo komunikaci mezi vzdušnými a pozemními silami a začalo ve velkém nasazovat obojživelná vozidla LVT, která dokázala překonávat korálové útesy. Kodó: Odpor do posledního dechu Japonská obrana na Tarawě byla ukázkou fanatického odhodlání a vojenského kodexu Bušidó v praxi. Většina obránců raději zvolila sebevražedný výpad (banzai) nebo se nechala pohřbít v troskách svých bunkrů, než aby se vzdala. Tato zkušenost utvrdila americké plánovače v přesvědčení, že dobývání každého dalšího ostrova směrem k Japonsku bude vyžadovat naprostou likvidaci nepřítele. Tarawa tak předznamenala ještě děsivější bitvy na Iwodžimě a Okinawě. Odkaz padlých v písku Dnes je Tarawa tichým památníkem hrdinství obou stran. I po mnoha desetiletích jsou v písku a korálech ostrova Betio nacházeny pozůstatky padlých vojáků. Bitva se stala synonymem pro nesmírnou odvahu mariňáků, kteří čelili vražedné palbě v otevřeném terénu, a zůstává jedním z nejvýraznějších symbolů obojživelného válčení. Dokumentární záběry pořízené přímo během bojů, které tehdy šokovaly americká kina, dodnes slouží jako mrazivé svědectví o ceně za svobodu v Tichomoří. Galerie Vylodění na Tarawě: První vlny útočících jednotek pod palbou. Útok mariňáků na Betio: Postup skrz zničená opevnění. Bombardování Tarawy: Námořní dělostřelectvo US Navy drtí pobřeží. Vozidlo LVT v akci: Mariňáci využívají obojživelné pásové traktory. Letecký úder: Letoun námořnictva míří na japonské velitelství.