Bitva u Taillebourgu Bitva u Taillebourgu se odehrála ve dnech 21. až 22. července 1242 mezi vojsky francouzského krále Ludvíka IX. a anglického krále Jindřicha III. během tzv. saintongeské války. Armáda Jindřicha III. byla z bitevního pole zcela vyhnána a donucena k ústupu do města Saintes. Tato porážka definitivně pohřbila Jindřichovy naděje na obnovu slavného anjouovského impéria. Historické pozadí V roce 1204 byl anglický král Jan Bezzemek vyhnán z Normandie francouzským králem Filipem II. Augustem. On ani jeho syn Jindřich III. se však nikdy nevzdali naděje na znovuzískání ztracených území. Problémem však byla anglická šlechta normanského původu; tito baroni vnímali královu snahu o znovudobytí francouzských držav spíše jako panovníkovu osobní ambici než jako národní zájem, a proto často odmítali jeho výpravy podporovat. V době nástupu Jindřicha III. na trůn (1216) byla většina anjouovských držav ve Francii již ztracena. Do roku 1224 Francie pohltila také Anjou, Maine, Touraine a Poitou, takže mladému králi zbyla pouze Gaskoňsko na jihozápadě. Přestože Jindřichův bratr, Richard z Cornwallu, vedl v letech 1225 a 1227 expedice s cílem dobýt tato území zpět, úspěchy byly minimální. Gaskoňsko navíc čelilo neustálým hrozbám zevnitř i zvenčí. Jindřichův pokus z roku 1230, kdy táhl ze St. Malo přes Poitou až do Bordeaux, skončil nákladným fiaskem bez jediné vyhrané bitvy. Válečné tažení V roce 1242 se Hugo X. z Lusignanu, hrabě z La Marche, vzbouřil proti svému francouzskému lennímu pánovi Ludvíku IX. a požádal Jindřicha o pomoc. Jindřich s radostí souhlasil, mimo jiné proto, že francouzský král jmenoval svého bratra Alfonse z Poitiers hrabětem z Poitou, což popuzovalo místní šlechtu a ignorovalo nároky Richarda z Cornwallu. Zatímco Jindřich v Anglii zápasil s barony o peníze a muže, Ludvík IX. bleskově shromáždil vojsko u Chinonu a zastihl Jindřicha krátce poté, co se vylodil u ústí Gironde. Francouzi rychle ovládli kraje La Marche a Poitou a v květnu 1242 dosáhli řeky Charente, čímž přímo ohrozili Gaskoňsko. U Taillebourgu se Jindřichova vojska, posílená o kontingent křižáka Simona de Montfort (králova přítele i soka v jedné osobě), střetla s Francouzi. Když francouzský protiútok dobyl zpět klíčový most, Jindřich zpanikařil a uprchl z pole. Nechal Montforta s jeho muži v zoufalém boji zadních vojů, aby mu kryli záda. Angličané ustoupili do Saintes, kde se král krčil za hradbami, dokud ho tam Montfort i Francouzi nedostihli. Rozzuřený Montfort tehdy králi do očí vmetl: „Možná jste král, ale měli by vás zavřít jako Karla Prosťáčka!“ Opuštěn poitevinskými spojenci, kteří mu nikdy neposkytli slíbenou podporu, Jindřich v chaosu ustoupil do Bordeaux a podepsal s Francií pětileté příměří. Následky a pařížská smlouva Příměří potvrdilo francouzskou nadvládu nad Poitou a severním Saintonge, což byla pro anglickou korunu krutá potupa. V roce 1253 se král musel znovu obrátit na de Montforta, aby potlačil povstání v Gaskoňsku. Montfort si tehdy počínal s nesmírnou krutostí – aby vzpurné místní potrestal, nechal vyklučit jejich vinice, což byl pro regionální vinařský průmysl zdrcující úder. V 50. letech 13. století však král Ludvík IX. (později svatořečený) zatoužil po trvalém míru. Mezi lety 1257 a 1259 probíhala mírová jednání, která vyvrcholila 4. prosince 1259 podpisem Pařížské smlouvy. Ludvík sice Jindřichovi postoupil oblasti Cahors, Périgueux, Limoges a sporná území Agenais a Quercy, ale výměnou za to se Jindřich musel navždy vzdát nároků na Normandii, Anjou, Maine, Touraine a Poitou. Tím byla definitivně právně stvrzena francouzská anexe anjouovských držav započatá na začátku století. Analýza: Proč Anglie neuspěla? Příčinou Jindřichova neúspěchu u Taillebourgu nebyla jen taktická neschopnost na bojišti, ale především hluboká politická krize v Anglii. Angličtí baroni odmítali financovat „kontinentální dobrodružství“, která jim nepřinášela žádný prospěch. Jindřich se tak pokoušel vést válku s omezenými zdroji proti jedné z nejmocnějších a nejlépe organizovaných monarchií tehdejší Evropy. Tato nerovnováha sil se projevila i v logistice a ochotě místních vazalů v Poitou přeběhnout na stranu vítěze, jakmile se válečné štěstí přiklonilo k Francii. Osobnostní střet: Ludvík IX. vs. Jindřich III. Bitva a následné tažení také ukázaly propastný rozdíl v charakterech obou panovníků. Ludvík IX. vystupoval jako rozhodný vojevůdce a spravedlivý lenní pán, jehož autorita byla nezpochybnitelná. Naproti tomu Jindřich III. byl vnímán jako váhavý a slabý vůdce, což trefně ilustruje Montfortova urážka přirovnávající ho ke Karlu Prosťáčkovi. Právě tento pocit ponížení u anglické šlechty později přispěl k růstu vlivu Simona de Montfort a k následné Druhé baronské válce v Anglii. Strategický význam mostu u Taillebourgu Most přes řeku Charente v Taillebourgu byl strategickým bodem nesmírné hodnoty. V tehdejší krajině plné bažin a vodních toků představoval jedinou rychlou cestu pro přesun těžkého jezdectva a zásobování směrem na jih do Gaskoňska. Francouzské dobytí mostu nebylo jen lokálním vítězstvím, ale šachovým tahem, který odřízl anglické síly od jejich spojenců a donutil je k ústupu do opevněných měst, kde se však bez zásobování nedalo dlouho vzdorovat. Dědictví bitvy v národní identitě Pro Francii se Taillebourg stal symbolem konsolidace královské moci a vítězstvím nad „cizáckým“ vlivem na francouzské půdě. Pro Anglii byla tato porážka (a následná Pařížská smlouva) bolestným uvědoměním si, že éra impéria, které se rozkládalo od Skotska až po Pyreneje, je nenávratně pryč. Toto vojenské selhání paradoxně pomohlo Anglii v dlouhodobém měřítku se více zaměřit na své vnitřní záležitosti a rozvoj parlamentarismu, zatímco Francie nastoupila cestu k pozici evropské hegemonie pod žezlem Kapetovců.