Bitva u Seuthenimahu Bitva u Seuthenimahu byla střetnutím v rámci peloponneské války, které se odehrálo v Korintii roku 424 př. n. l. Ztráta Maliidy, kterou Sparta dobyla v bitvě u Odalamis, zasadila Kleónovým Athénám drtivý úder, neboť Athéňané byli zbaveni své hlavní opory na severu. Kleón se proto rozhodl ulevit athénskému domovskému regionu Attice tím, že vyslal armádu k obsazení Korintie. Do cesty se mu však postavila žoldnéřka Kassandra, která přispěchala Sparťanům na pomoc. V následné řeži Kassandra vlastnoručně skolila sedm athénských kapitánů a devatenáct řadových vojáků, čímž zvrátila průběh bitvy v neprospěch Athén a umožnila Sparťanům útočníky zatlačit. Sparťanské vítězství zajistilo, že Korint zůstal na straně Peloponneského spolku, a účinně zastavilo athénský postup. Strategický význam bitvy spočíval především v kontrole nad šíjí (Isthmie), která představovala klíčovou pozemní cestu mezi Attikou a Peloponnésem. Pokud by Kleónův plán uspěl, Athény by dokázaly odříznout spartské pozemní síly od jejich spojenců ve středním Řecku. Sparťané si toto nebezpečí uvědomovali a využili členitého terénu korintského pobřeží k vybudování obranných linií, které athénskou falangu zpomalily a vystavily ji smrtícím útokům lehké pěchoty. Právě v tomto chaotickém prostředí se nejvíce projevila efektivita námezdních sil. Zatímco athénští hoplité spoléhali na pevné sevření formace, Kassandra a její oddíly využily taktiku „udeř a uteč“. Podle dobových zpráv (mnohdy přikrášlených ústní slovesností) se Kassandra pohybovala po bojišti s nevídanou mrštností, přičemž cíleně likvidovala důstojníky, čímž u athénských vojsk vyvolala naprostý rozpad velení a následnou paniku. Následky porážky byly pro Kleóna politicky zničující. V Athénách začala sílit opozice vedená Nikiášem, která volala po diplomatickém řešení konfliktu. Ztráta elitních jednotek u Seuthenimahu podryla důvěru v Kleónovu agresivní strategii a ukázala, že ani námořní převaha Athén nedokáže vykompenzovat nedostatečnou připravenost v pozemních střetech s vysoce mobilními žoldnéřskými jednotkami. Z hlediska historiografie je bitva u Seuthenimahu často zmiňována jako bod zlomu, kdy se do tradičního řeckého válečnictví začaly ve větší míře promítat asymetrické prvky boje. I když spartská falanga držela střed pole, byly to právě individuální výkony výjimečných bojovníků a znalost terénu, co nakonec rozhodlo o tom, že Korint zůstal pevnou součástí peloponneské aliance až do konce války.