Bitva o Prahu (1741) Bitva o Prahu byla svedena roku 1741 mezi armádami Rakouska a spojeným francouzsko-bavorsko-saským vojskem v rámci válek o rakouské dědictví. Po smrti císaře Svaté říše římské Karla VI. v roce 1740 odmítl bavorský kurfiřt Karel Albrecht – zeť císaře Josefa I. – uznat Pragmatickou sankci z roku 1713 a vznesl nárok na německá území habsburské monarchie. V červenci 1741 uzavřel Karel spojenectví s Francií a Španělskem proti Rakousku a vtrhl do Horních Rakous s úmyslem dobýt Vídeň. Maršál Charles Louis Auguste Fouquet, vévoda z Belle-Isle, však místo toho stočil své francouzské šiky do Čech. Mořic Saský a plukovník Francois de Chevert naplánovali noční útok na českou metropoli. Strategie sázela na moment překvapení: granátníci měli pomocí bajonetů tiše zlikvidovat stráže a bleskově ovládnout město. V noci z 25. na 26. listopadu francouzsko-bavorsko-saské oddíly vyšplhaly na slabě bráněný úsek městských hradeb a otevřely brány dříve, než posádka stihla zareagovat, což rakouské obránce donutilo ke kapitulaci. Karel Albrecht byl hned následujícího dne korunován českým králem, avšak zimní protiofenzíva Ludvíka Ondřeje z Khevenhülleru většinu spojeneckých zisků zvrátila a Praha byla Rakouskem osvobozena v prosinci 1742. Cesta k pádu pražských hradeb Pád Prahy v listopadu 1741 byl pro mladou panovnici Marii Terezii šokem. Město nebylo na rozsáhlé obléhání plně připraveno, neboť pozornost Vídně se upírala především k obraně dunajské cesty. Francouzští a saští vojáci využili nejednotnosti v rakouském velení a faktu, že pražská posádka byla složena převážně z méně zkušených jednotek. Útok u Bruské brány (v oblasti dnešních Dejvic) proběhl tak tiše a rychle, že většina měšťanů se o změně vlády dozvěděla až ráno, když v ulicích uviděli cizí uniformy. Krátká vláda "vzdorokrále" Karel Albrecht Bavorský se nechal 7. prosince 1741 v katedrále svatého Víta provolat českým králem jako Karel III. Ačkoliv se mu dostalo uznání od části české šlechty, která v něm viděla naději na zachování autonomie království, jeho panování bylo od počátku vratké. Praha se stala centrem okupační správy, která město zatížila vysokými kontribucemi. Francouzské vojsko pod velením maršála Belle-Isle se v Praze usadilo a začalo ji opevňovat pro případný protiúder, čímž se Praha stala de facto odříznutou pevností uprostřed nepřátelského území. Velké obléhání roku 1742 Situace se obrátila v létě roku 1742, kdy k Praze přitáhla hlavní rakouská armáda pod vedením manžela Marie Terezie, Františka Štěpána Lotrinského, a jeho bratra Karla Lotrinského. Francouzská posádka, která v té době čítala na 30 000 mužů, se ocitla v sevření. Následující měsíce se nesly ve znamení hladu, epidemií a neustálého dělostřeleckého ostřelování, které těžce poškodilo historické centrum města i Pražský hrad. Francouzi podnikali zoufalé výpady z hradeb, aby získali zásoby, ale sevření rakouských vojsk nepolevovalo. Útěk Francouzů a návrat Marie Terezie V prosinci 1742, za krutých mrazů, provedl maršál Belle-Isle jeden z nejodvážnějších ústupů vojenské historie. Se zbytkem své armády se mu podařilo nepozorovaně vyklouznout z Prahy směrem na Cheb, přičemž v městě zanechal pouze nemocné vojáky a malou posádku pod vedením plukovníka Cheverta. Ten nakonec vyjednal čestnou kapitulaci. Marie Terezie sice Prahu získala zpět, ale na město se dívala s nedůvěrou kvůli "zradě" části šlechty. Její slavná korunovace v roce 1743, přezdívaná "korunovace na usmířenou", pak definitivně potvrdila její moc nad českými zeměmi.