Bitva u Kuzegawy: Předehra k osudovému střetu Bitva u Kuzegawy (nebo také Kusegawy) představovala bleskový nájezd Západní armády na tábor Východní armády během tažení u Sekigahary v roce 1600. Hlavním cílem této operace bylo pozvednout uvadající morálku oddílů Západní armády, která trpěla kvůli vlažnému zájmu dobrovolníků a nejistotě spojenců. Přestože v důsledku zranění z bitvy (či krátce po ní) skonal Motočika Čósokabe, podařilo se silám pod vedením Tadakatsua Hondy způsobit citelné ztráty a morálka Ishidových věrných po tomto úspěchu prudce vzrostla. Historické pozadí Tažení u Sekigahary vypuklo v roce 1600 jako vyvrcholení mocenského sporu mezi Iejasu Tokugawou a Micunari Ishidou. Předmětem sváru bylo nástupnictví po Hidejoši Tojotomim (známém také jako Hašiba), muži, kterému se podařilo sjednotit Japonsko a jenž zemřel v roce 1598. Zatímco Iejasu stanul v čele Východní armády, Micunari velel armádě Západní. Obě vojska se nakonec setkala na mlhou zahalených pláních Džinba u Sekigahary. Zatímco zde panoval patový stav, po celém Japonsku zuřily krvavé střety mezi věrnými stoupenci rodu Tojotomi a spojenci Tokugawů. Prvním velkým střetem tohoto konfliktu bylo obléhání hradu Fušimi. Micunari a Iejasu na sebe hleděli skrze neprostupnou mlhu dělící jejich tábory. Docházelo k drobným potyčkám mezi průzkumnými hlídkami, ale k prvnímu skutečnému boji došlo právě u řeky Kuze. Průběh bitvy Geniální stratég Západní armády, Sakon Šima, vypracoval plán na odvážný přepad tábora Tokugawových sil u řeky Kuze, kde dlel obávaný generál Tadakatsu Honda se svými 10 000 muži. Západní armáda měla se svými 13 000 vojáky početní převahu. Útok byl drtivý a podařilo se jim zdecimovat přední linie nepřítele. Tadakatsu Honda, vědom si hrozící katastrofy, nařídil jednotkám Tanoma Noisshikiho ustoupit, aby předešel úplnému zničení, a pokusil se zformovat nové řady. Západní armáda sice Noisshikiho síly rozprášila, ale v nastalém chaosu ztratila jasný směr dalšího postupu. Východní armáda toho využila a podnikla protiútok, při němž byl těžce raněn Motočika Čósokabe. Během vřavy se Tadakatsu Honda pokusil osobně proniknout až k Micunari Ishidovi a zabít ho, v čemž mu v poslední chvíli zabránil zásah generálky Ginčijo Tačibany. Po tomto incidentu se obě strany stáhly. Strategická situace se sice nezměnila, ale Motočika Čósokabe krátce po bitvě zemřel – buď na následky utržených ran, nebo přirozenou smrtí. Strategický význam Sakonovy lsti Úspěch u Kuzegawy byl pro Micunariho Ishidu klíčový především z psychologického hlediska. Sakon Šima, jakožto zkušený veterán, věděl, že armáda složená z mnoha váhavých daimjóů potřebuje rychlé a hmatatelné vítězství, aby se nerozpadla dříve, než dojde k hlavnímu střetu. Přestože šlo z pohledu celkového počtu nasazených vojsk o menší potyčku, zpráva o ústupu legendárního Tadakatsua Hondy se táborem Západní armády šířila jako lavina a dodala odvahu i těm, kteří o výsledku války pochybovali. Role terénu a počasí Okolí řeky Kuze bylo v té době silně podmáčené a hustá podzimní mlha, která je pro oblast Sekigahary typická, hrála útočníkům do karet. Sakon Šima využil rákosí a terénních nerovností k nepozorovanému přiblížení, což eliminovalo výhodu tokugawských střelců z arkebuz. Tento moment překvapení byl tak dokonalý, že Východní armáda zpočátku věřila, že čelí mnohem větší síle, než jaká na ně ve skutečnosti udeřila, což vedlo k dočasnému zmatku v jejich velení. Dozvuky a smrt Motočiky Čósokabeho Postava Motočiky Čósokabeho v této bitvě zůstává předmětem historických debat. Zatímco některé kroniky hovoří o jeho hrdinské smrti přímo v zápalu boje, jiné naznačují, že jeho fyzický stav byl podlomen již delší dobu a stres z bitvy u Kuzegawy jeho konec pouze urychlil. Pro klan Čósokabe byla tato ztráta fatální; bez pevného vedení se jejich role v následující hlavní bitvě u Sekigahary stala pasivní, což nakonec přispělo k jejich poválečnému pádu a konfiskaci jejich lén na ostrově Šikoku. Stín nadcházejícího dne Vítězství u Kuzegawy bylo pro Západní armádu posledním světlým bodem před temnotou, která měla přijít. Iejasu Tokugawa, ačkoliv byl zaskočen dravostí útoku, zůstal ledově klidný a využil noci po bitvě k upevnění disciplíny a k tajnému vyjednávání s některými generály Západní armády, zejména s Hideaki Kobajakawou. Ironií osudu tak vítězství u Kuzegawy paradoxně ukolébalo Micunariho do falešného pocitu bezpečí, zatímco Iejasu se připravoval na definitivní zúčtování, které mělo změnit tvář Japonska na dalších 250 let.