Bitva u Kóšú-Kacunumy Bitva u Kóšú-Kacunumy byla jedním z klíčových střetnutí války Bošin, které se odehrálo v jihozápadní části ostrova Honšú dne 29. března 1868. Po porážce v bitvě u Toba-Fušimi se pro-císařské síly domén Čóšú, Sacuma a Tosa rozdělily do tří kolon. Ty postupovaly na severovýchod k hlavnímu městu šógunátu, Edu, po třech hlavních cestách: Tókajdó, Nakasendó a Hokurikudó. Ve stejné době se vůdce elitních jednotek Šinsengumi, Kondo Isami, stáhl do Eda. Zde se setkal s šógunským generálem Kacu Kaišúem a ze zbytků svých mužů vytvořil novou jednotku Kójó Činbutai. Tento sbor vyrazil z Eda 24. března, zatímco císařská armáda již obsadila pevnost Kófu. K rozhodujícímu střetu došlo 29. března u Kacunumy. Šógunské síly, čelící desetinásobné přesile, byly drtivě poraženy a utrpěly ztráty v počtu 179 mužů. Kondo a další přeživší uprchli do domény Aizu přes provincii Sagami, kterou stále ovládali věrní šógunští vazalové hatamoto. Kondo Isami byl však krátce po bitvě zajat a popraven stětím, což demoralizovalo stoupence rodu Tokugawa a významně přispělo k nekrvavému předání hradu Edo později téhož roku. Politický kontext a strategický význam Getty Images Pád Kófu do rukou císařských sil byl pro šógunát strategickou katastrofou. Kófu nebylo jen vojenským opěrným bodem, ale symbolem moci rodu Tokugawa v regionu. Jednotka Kójó Činbutai pod vedením Konda Isamiho měla za úkol město znovu dobýt a zablokovat postup císařských vojsk po cestě Kóšú Kaidó. Isami však podcenil rychlost postupu nepřítele a modernizaci jeho výzbroje. Zatímco císařské jednotky byly vybaveny moderními puškami a dělostřelectvem západního typu, Kondovi muži stále spoléhali především na tradiční meče a zastaralé taktiky, což v otevřeném boji vedlo k rychlému kolapsu jejich linií. Osud Konda Isamiho Zajetí Konda Isamiho znamenalo symbolický konec jedné éry. Jakožto velitel obávaných Šinsengumi, kteří po léta udržovali v Kjótu pořádek pomocí strachu a meče, byl pro císařské síly prioritním cílem. Poté, co byl dopaden v Itabaši, mu nebylo umožněno vykonat rituální sebevraždu seppuku, která by mu jako samuraji zachovala čest. Namísto toho byl popraven jako běžný zločinec, což mělo sloužit jako jasné varování všem, kteří by se i nadále chtěli vzpírat nové císařské moci. Jeho hlava byla následně vystavena v Kjótu na břehu řeky Kamo. Vliv na kapitulaci Eda Porážka u Kacunumy přímo ovlivnila diplomatické vyjednávání v Edu. Kacu Kaišú, architekt šógunské obrany, si uvědomil, že vojenský odpor proti drtivé převaze modernizované armády je marný a vedl by pouze ke zkáze hlavního města. Neúspěch jednotky Kójó Činbutai mu posloužil jako pádný argument při přesvědčování radikálních zastánců války uvnitř šógunátu. Díky jeho pragmatismu a jednání s císařským generálem Saigó Takamorim byl hrad Edo v květnu 1868 předán bez boje, čímž byly ušetřeny životy tisíců obyvatel. Odkaz bitvy v japonské kultuře Ačkoliv byla bitva u Kóšú-Kacunumy z vojenského hlediska krátká, v japonském národním povědomí zaujímá důležité místo. Je vnímána jako tragický "poslední odpor" starého světa samurajů proti nevyhnutelnému nástupu modernity (období Meidži). Příběh Konda Isamiho a jeho věrnosti šógunovi i tváří v tvář jisté porážce je dodnes námětem mnoha románů, divadelních her a filmů, které oslavují koncept "prohraného hrdinství" (hanganbiši), jenž je v japonské kultuře hluboce zakořeněn.