Bitva u Henen Nesut Bitva u Henen Nesut byla jedním z nejkrvavějších střetů ramessovské občanské války. Odehrála se v roce 1199 př. n. l. u bran města Henen Nesut (řecky Herakleopolis Magna) mezi vojskem prince Ramesse a aliancí městských států Chemenu a Het-Nesut. Ramesse zde dosáhl takřka nemožného vítězství nad armádou, která jej převyšovala téměř trojnásobným počtem mužů. Ačkoliv obě strany utrpěly drtivé ztráty, Ramesse nakonec uzavřel mír s Djityfym z Chemenu a Senim z Het-Nesutu, než se z regionu stáhl. Henen Nesut zůstala nejkrvavější bitvou konfliktu až do bitvy u Bahigu, která se odehrála o tři roky později. Pozadí V roce 1203 př. n. l., na základě falešné zprávy o smrti faraona Merneptaha, zahájil egyptský princ Ramesse – tehdejší správce Sinajského poloostrova – svůj plán na uchvácení trůnu Nové říše. Počínaje městem Per-Amun dobyl Ramesse se svými generály několik měst v Dolním Egyptě, načež v roce 1200 př. n. l. obsadil Mennefer (Memfidu). Místokrál Kuše, Amenmesse, se obával, že by mladý vyzyvatel mohl získat obě egyptské koruny dříve, než on sám upevní svůj nárok, a proto u dvora zosnoval zapojení měst Šedyt, Chemenu a Het-Nesut do války proti Ramessovi. Navenek přitom zachovával přátelskou tvář. Ačkoliv Ramesse donutil Šedyt k míru po vítězství v bitvě u El-Malahy a dočasně přesvědčil i zbylé dvě frakce k neutralitě, Chemenu a Het-Nesut vstoupily do roku 1199 př. n. l. opět do válečného stavu. Po dobytí Menneferu vyslal Ramesse své generály zajistit Dolní Egypt a zlikvidovat zbytky invazních sil „mořských národů“ Wešešů, zatímco sám plánoval expanzi na jih. Vůdce Chemenu, Tasenayu, podnikl první krok a vedl vojsko po levém břehu Nilu s cílem otupit Ramessovu invazi. Ramesse se rozhodl pro pochod skrze neutrální Šedyt, nepřátelskou armádu rozdrtil v bitvě u Šanawiyah a Tasenaya zabil. Toto vítězství umožnilo Ramessovi dosáhnout Nilu, nalodit vojsko a přeplavit se proti proudu. Obeplutím pevninského výběžku se vyhnul samotnému městu Chemenu (Hermopolis) a provedl obojživelné vylodění poblíž Henen Nesut. Zde oblehl 2 838 obránců města v naději, že je vyláká k boji v otevřeném poli, kde je díky manévrování porazí. Nepředpokládal však, že mu do zad vpadne Wenebay z Chemenu s pomocným sborem o síle 1 292 mužů. Namísto ústupu se však Ramesse rozhodl riskovat; věřil v přízeň bohů a své vyvolení. Bitva Ramesse rozmístil své síly na protějším břehu kanálu Bahr Júsuf. Armáda Chemenu a posádka z Henen Nesut vyrazily z bran s úmyslem překročit tok a spojit se. V téže chvíli se k Ramessovi nečekaně přiblížily další dvě armády z Het-Nesutu. Princ zformoval šiky tak, aby jeho levé křídlo chránil sráz. Ramessovi vojáci rychle převálcovali první z posil Het-Nesutu, zatímco pravé křídlo zápolilo s druhou vlnou a levé křídlo odráželo útok válečných vozů vedený přes řeku. Egyptští vojáci utrpěli katastrofální ztráty způsobené nepřátelskými lučištníky. Pravému křídlu se však podařilo obklíčit a zničit zbývající posily z Het-Nesutu a Ramessovi vlastní lukostřelci nakonec odrazili chemenujské vozy. Zbytky jeho armády pak ze všech stran zaútočily na početnější oddíly Chemenu. Po sérii zoufalých obkličovacích manévrů obrátil Ramesse nepřátele na útěk. Navzdory zázračnému vítězství mu zbylo pouhých 415 vyčerpaných vojáků, zatímco nepřítel měl stále k dispozici přes 2 000 mužů schopných regenerace. Následky Vítězství bylo hořké – elita Ramessovy armády byla vyhlazena. Princ se rozhodl ukončit obléhání Henen Nesut a uzavřel mír s novými vládci, Djityfym a Senim. Ačkoliv bitva u Henen Nesut málem stála Ramesse život a zmařila jeho naděje na rychlý postup po vítězství u Šanawiyah, on sám ji interpretoval jako potvrzení božské ochrany a svého mandátu k vládě. Této slabosti obou soupeřů využil faraon Seti II., který pohltil domény Ramessových rivalů, zatímco se princ soustředil na dobývání Rhacotidy na severu. Strategická analýza bitvy Z vojenského hlediska byla bitva u Henen Nesut ukázkou extrémního rizika, které hraničilo s taktickou hazardní hrou. Využití terénu – zejména eskarpy k ochraně křídla – zabránilo okamžitému obklíčení Ramessových sil mnohem početnějším nepřítelem. Klíčovým faktorem se ukázala být vysoká disciplína Ramessových veteránů, kteří dokázali provádět složité manévry a formovat „kapsy“ i pod intenzivní palbou lučištníků, což nakonec zlomilo morálku aliančních sil. Náboženský a politický dopad Pro Ramesse se toto krvavé střetnutí stalo základním kamenem jeho osobní mytologie. Ve svých pozdějších nápisech líčil bitvu jako okamžik, kdy jej bůh Amun uchopil za ruku uprostřed masakru. Tento narativ „osamoceného hrdiny proti přesile“ mu pomohl upevnit loajalitu zbývajících jednotek a legitimizovat jeho nárok na trůn v očích obyvatelstva Dolního Egypta, které v něm vidělo silného ochránce před chaosem. Role válečných vozů a logistiky Bitva také poukázala na měnící se povahu válčení v pozdní době bronzové. Masivní nasazení válečných vozů ze strany Chemenu bylo sice impozantní, ale v členitém terénu u Bahr Júsuf neúčinné. Ramesse naopak vsadil na kombinovanou taktiku pěchoty a říčních plavidel, což mu umožnilo operační mobilitu, kterou jeho soupeři nedokázali předvídat. Logistické vyčerpání po bitvě však dokazuje, že ani geniální taktika nemůže plně kompenzovat nedostatečné zázemí a doplňování stavů. Historický odkaz v archeologii Ačkoliv jsou záznamy o této bitvě fragmentární a pocházejí primárně z Ramessových vlastních stél, archeologické nálezy v oblasti Herakleopolis Magna (moderní Ihnasíja el-Medína) vykazují stopy po rozsáhlém požáru a narychlo budovaném opevnění z tohoto období. Hromadné hroby nalezené v blízkosti kanálu Bahr Júsuf s ostatky vykazujícími známky sečných ran potvrzují brutalitu střetu, který na celou generaci ochromil hospodářský rozvoj středního Egypta. Galerie Ramessovci útočí na posily z Het-Nesutu Vřava bitvy Následky masakru