Bitva u Eastbourne Bitva u Eastbourne byl námořní střet, který se odehrál u pobřeží Sussexu na počátku roku 1338 během stoleté války. Anglická flota pod velením admirála Robina zničila v Lamanšském průlivu menší francouzské loďstvo, což představovalo první násilný incident mezi Anglií a Francií v rámci tohoto konfliktu. Pozadí V listopadu 1337, poté co francouzský král Filip VI. zkonfiskoval anglické državy v vévodství Akvitánském, zaslal anglický král Eduard III. Filipovi vyhlášení války a okamžitě zahájil přípravy na tažení s cílem uplatnit svůj nárok na francouzský trůn. Během zimy roku 1337 však byl Eduard informován, že Skotové – navzdory své porážce v bitvě u Halidon Hill roku 1333 – shromažďují své síly k další invazi do Anglie. Král Eduard vyrazil s armádou na sever a cestou sbíral další oddíly. Mezitím rozhodl, že anglické námořnictvo musí získat převahu v Lamanšském průlivu jako přípravu na budoucí invazi do Francie. Bitva Admirál Robin, který velel anglické flotě u Southamptonu, se koncem roku 1337 spojil s další anglickou flotou u pobřeží Kentu. Poté, co se dozvěděl o změně králových plánů, byl Robin vyslán, aby vyčistil Průliv od francouzských lodí. Flota admirála Guillaumea byla spatřena nebezpečně blízko anglického pobřeží u Sussexu. Kombinovaná anglická flota čítající 12 lodí a 651 mužů okamžitě zaútočila na menší francouzské uskupení o 6 lodích a 326 mužích. V následné bitvě početně silnější Angličané snadno zvítězili. Jednu francouzskou loď potopili a zbývajících pět zajali a následně zničili (potopili po vyklizení), čímž zcela zlikvidovali Guillaumeovu eskadru. V důsledku této bitvy se francouzsko-anglické vztahy propadly na bod mrazu, což znemožnilo řešit dynastický spor mezi Plantagenety a Valois jakýmkoliv jiným způsobem než totální válkou. Důsledky a historický význam Vítězství u Eastbourne mělo pro Angličany zásadní psychologický význam. Ačkoliv se z vojenského hlediska jednalo o drobnou potyčku v porovnání s pozdějšími bitvami, jako byla ta u Sluys, Robinova akce prokázala akceschopnost anglického loďstva v době, kdy byla hlavní královská armáda vázána boji na skotských hranicích. Tento úspěch zajistil relativní klid na jižním pobřeží Anglie po zbytek zimy a umožnil obchodním lodím bezpečnější plavbu mezi Londýnem a klíčovými přístavy v Cinque Ports. Francouzská strana reagovala na porážku u Eastbourne okamžitým posílením svých korzárských aktivit. Admirál Guillaume byl sice po bitvě v nemilosti, ale incident podnítil krále Filipa VI. k rozsáhlým investicím do janovských žoldnéřských galér. Tyto lodě se později ukázaly jako mnohem vážnější hrozba než původní normanské posádky, což vedlo k ničivým nájezdům na Portsmouth a Southampton v následujících letech války. Z technického hlediska bitva u Eastbourne ilustrovala tehdejší taktiku námořního boje, která se prakticky nelišila od boje pozemního. Anglické lodě, převážně upravené obchodní "kogy", využívaly vyvýšených dřevěných hradů (tzv. castles) na přídi a zádi, odkud lučištníci zasypávali nepřátelské paluby šípy před samotným zahájením abordáže. Právě převaha anglických dlouhých luků (longbows) byla v tomto střetu klíčovým faktorem, který eliminoval francouzské posádky dříve, než došlo k boji muže proti muži. Dlouhodobě tato událost uzavřela cestu k diplomatickému smíru. Po zničení Guillaumeovy floty a následných represáliích na obou stranách se konflikt proměnil v otázku národní cti. Bitva u Eastbourne tak stojí na samotném prahu století plného pustošení, které navždy změnilo mapu Evropy a definovalo národní identitu obou království.