Bitva u Bet-chorónu Bitva u Bet-chorónu představovala zásadní střetnutí první židovské války, ke kterému došlo v roce 66 n. l. Skupina lehce ozbrojených židovských povstalců tehdy ze zálohy napadla a zdecimovala Legio XII Fulminata během jejího ústupu z Jeruzaléma. Toto nečekané vítězství vlilo vzbouřencům novou krev do žil. Průběh bitvy Poté, co židovští rebelové dosáhli několika úspěchů po celé Judeji, byl vyslán syrský prokonzul Cestius Gallus s armádou čítající 30 000 mužů, aby povstání potlačil. Jeho cílem bylo dobytí Jeruzaléma a znovunastolení pořádku. Obléhání města však selhalo a při následném ústupu směrem ke středomořskému pobřeží padly jeho legie do léčky v průsmyku Bet-chorón. Lehce odění židovští bojovníci vyzbrojení oštěpy, praky a luky Římany obklíčili a způsobili jim drtivé ztráty. Legio XII Fulminata byla prakticky vyhlazena, rebelové se zmocnili obléhacích strojů a co víc, ukořistili i aquilu – posvátného legionářského orla. Gallova trestná výprava skončila naprostou katastrofou, která povstalce nebývale povzbudila. Historické souvislosti a následky Porážka u Bet-chorónu šokovala celý antický svět. Římská legie, symbol neporazitelnosti a disciplíny, byla pokořena narychlo sestaveným vojskem povstalců v terénu, který hrál do karet partyzánskému způsobu boje. Ztráta legionářského orla byla pro Řím nepředstavitelnou potupou, která vyžadovala okamžitou a nekompromisní odpověď. Vítězství upevnilo moc radikálních frakcí v Jeruzalémě a přesvědčilo i váhající elity, že otevřená válka proti Římu může být úspěšná. Bezprostředním důsledkem této bitvy bylo jmenování zkušeného vojevůdce Vespasiana císařem Neronem, aby převzal velení nad potlačením vzpoury. Vespasianus, budoucí císař, doprovázený svým synem Titem, zahájil systematické tažení, které mělo za cíl izolovat Jeruzalém a postupně zlomit odpor v jednotlivých regionech Judeje. Římané se z Bet-chorónu poučili a napříště se vyhýbali úzkým průsmykům bez řádného průzkumu. Ukořistěné římské obléhací stroje paradoxně posloužily Židům při pozdější obraně jeruzalémských hradeb. Ironií osudu tak zbraně, které měly židovské hlavní město srovnat se zemí, po nějakou dobu zadržovaly římský protiútok. Nicméně vnitřní rozbroje mezi různými židovskými skupinami (zéloty, sikary a umírněnými) začaly brzy oslabovat jednotu, která byla u Bet-chorónu tak efektivní. Z dlouhodobého hlediska bitva u Bet-chorónu sice znamenala velkolepé taktické vítězství, ale strategicky pro židovský národ znamenala katastrofu. Přiměla totiž Řím k nasazení plné vojenské síly impéria, což o čtyři roky později vedlo k totálnímu zničení Druhého chrámu a pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. Místo cesty k nezávislosti se tak bitva stala předehrou k jedné z největších tragédií v židovských dějinách.